Tori Amos - Gold Dust

Zlatý prach snesený téměř padesátiletou Tori Amos v podobě alba seskládaného z nejoblíbenějších písní samotné autorky, které jsou ovšem předělané, nově naaranžované a dokonce živě nahrané s Metropolitním orchestrem v zádech. A i když některé skladby již orchestrové zpracování mají, je "Gold Dust" určitě zajímavým bonusem nejen pro nové fanoušky zpěvačky, ale na své si přijdou i ti stávající.

Jak jsem zmínil, některá přepracování velkých změn nedostála, některá naopak získala úplně jiný kabát. Nejčastěji se tak stalo v případě skladeb věkově nejstarších, kdy autorka ještě koketovala s rockovou hudbou. Zastoupení zde tak má například první album "Little Earthquakes" (které mám osobně moc rád). Z něj tu vytáhla skladby "Winter", "Precious Things" a "Silent All These Years" a všechna nová zpracování vyzněla na výbornou. Je znát, že Tori Amos má klasickou hudbu velmi ráda a že práce se symfonickým orchestrem ji nesmírně baví.

Z úspěšné dvojky "Under The Pink" padla volba na "Cloud On My Tongue" a desetiminutovou "Yes, Anastasia", která je v nové epické verzi zkrácena o více než polovinu, bohužel v tomto případě Tori malinko přestřelila a nebezpečně se přiblížila kýči. Naštěstí naposledy. Novinka však nějaký ten drobnější neduh přece jen má. "Gold Dust" totiž působí až nadpozemsky dokonale, uhlazeně, ale stejně jako lesk zlata může být i krása desky někdy pomíjivá. A i přes silný materiál, krásný čistý hlas interpretky a skvostnou produkci nahrávka lehce nudí, obzvláště po přelomu z první půle do druhé ztrácí dech a ve všem tom třpytivém prachu se chvílemi posluchač až ztrácí. To ovšem neznamená, že by "Gold Dust" nebyla kvalitní nahrávka. Minimálně perly jako úvodní "Flavor" nebo "Flying Dutchman" stojí za poslech nejen výhradnímu fanouškovi Tori Amos.

Sečteno podtrženo, Tori Amos má stále co říct a je svým způsobem na scéně jedinečným objektem, který nelze ignorovat. I na této velmi zajímavé kompilační desce nabídla svůj krásný čistý hlas, schopnost pracovat s náročnějšími kompozicemi a vytvořit z již osvědčených skladeb úplně nové, kvalitou neméně zajímavé. Dokázala také, že své hudbě opravdu věří a má k ní jedinečný vztah, neboť obnažit svá raná díla a zahalit je do symfonického roucha vyžaduje velké sebevědomí. Právě v těchto momentech se mohou skladby samotné jevit jako prázdné a ploché. To je ovšem pouze polemika a zpěvačku tato skutečnost nemusí zajímat, na tomto poli totiž obstála velmi slušně.