Traband - Přítel člověka

Po plynulém vývoji na posledních třech deskách přichází v tvorbě Trabandu opět výrazný přeryv, uzlový bod, z něhož se Jarda Svoboda se silně okleštěnou sestavou (zůstávají jen Jana Modráčková a Václav Pohl) vydává úplně jiným směrem. Během svého "dechového období" si kapela vydobyla nemalý respekt i popularitu, a tak je na místě zdůraznit odvahu, s jakou se od něho odstřihla. Dechové vřískání zcela zmizelo a instrumentálně se teď vše točí kolem Svobodova harmonia a bicích, k nimž Václav Pohl často a velmi nápaditě přidává i beatbox. Přes celkový příklon ke komornějšímu výrazivu ale rytmika zůstává v mnoha případech stejně dynamická jako dřív, což při absenci hutné kytarově-dechové tkáně vytváří docela originální sound. Navíc chuť experimentovat s aranžemi i při zeštíhleném nástrojovém arzenálu Traband zdaleka neopustila.

Změny ovšem nenastaly jen v instrumentální rovině, zásadním způsobem se dotkly i ideové náplně. Jarda Svoboda do značné míry opustil stylizaci sžíravého komentátora a vypravěče historek a začal rozebírat témata obecnější a filozofičtější. A není proto překvapením, že mu za těchto okolností do textů o něco víc prosakují jeho křesťanské postoje. Odbouráním balkánského blázince a šramlovité nadsázky se záměrně připravil o důležitou část obrany proti moralizujícímu patosu, což ne vždy ustojí. Zdůrazňování hodnot jako prostota a pokora duše je sympatické, ale na můj vkus někdy až příliš ofenzivní. Na druhou stranu ale není pochyb o tom, že u Svobody to není žádná póza, že k takovému vyjádření došel poctivou a jistě i bolestnou vnitřní cestou.

Album je o poznání méně atraktivní než jeho předchůdci, ale je stejně poctivé a odžité. Ubylo na něm humoru i hitových tutovek, zůstala chuť jít si za svým, nedělat kompromisy a hledat nové možnosti výrazu. A i tady se najdou silné skladby, které se vyrovnají staršímu repertoáru, jako třeba Partyzán, Vlaštovky nebo vůbec nejpůsobivější V jejích šlépějích, která narozdíl od některých příliš doslovných písní dokáže udržet tajemství. Přítel člověka se tak nemusí jevit jako krok zpět, ale spíš jako slibný začátek nové kapitoly.