tUnE-yArDs - Nikki Nack

Přední výtržnice tUnE-yArDs ždímá život holýma rukama. Zpracuje, co ji přijde pod ruku. A nová deska Nikk Nack je živelnou oslavou uprostřed hudební džungle.

Exponovaný projev a černošské zabarvení Merrilly Garbus přináší buď otravu, nebo nadšení. Řeklo by se, že je předurčená k vokálním experimentům, její americká umělecká dráha ale začala vtipněji: po škole pracovala jako loutkový principál a pokračovala hraním na ukulele. Láska k malým strunným nástrojům jí zůstala, ale přidala i další, proto si při nahrávání vystačí sólo. Ne tak naživo, kde dbá na neochuzení původních aranžmá. Základem je zpracování vokálního kvasu a podobně jako další vynikající kombinátorka Camille využívá množství triků, loopů a efektů, aby své přednosti zdvojnásobila. TUnE-yArDs se ale na koncertech rozrůstá: na basu ji doprovází životní partner Nate Brenner a v případě turné k poslednímu albu w h o k i l l přispěli také dva saxofonisté. Nikdo z nich se nesvazuje konvencemi, nástroje doplní třeba o skleničky z limonád a nestoudně pokřikují i improvizují dle libosti. Výsledek má naprosto neodolatelnou tektoniku.

Zemskou kůrou třese i na novém albu Nikki Nack. Plíce jako obr, jiskra v oku, rozcuchané vlasy... Když se Merrill krapet ztiší, čaruje aspoň s arytmickým tikáním, šepotavými hlasy nebo pianinem. A expresivní dynamika je podtržená na třikrát: proměny zpěvu, proměny rytmů a proměny intenzit vytvářejí dojem sytosti. Real Thing nebo singlovka Water Fountain vedou přímou cestou do krajiny tance, v názvech Hey Life, Look Around či Find a New Way rezonují témata alba, A Sink-O, Stop the Man nebo Time of Dark jsou pak explozivní vypalovačky s lehkým nádechem osmdesátek. A navrch absurdní mluvená etuda Why Do We Dine the Dots? Na každou skladbu připadá odvážné tvrzení a spousta podstatných detailů, podobně to vede label 4AD s vizuálem celé desky. Speciálně se povedl výkladový klip k Water Fountain. Udělat zábavné video s maňásky a animacemi není novum, ale režisér Joel Kefali šel mnohem dál a Merrill s Natem si údajně zrealizovali dětský sen. Celá estráda končí minutovým výkladem praštěného Franklina zabodávajícího slámky do brambory. A pozor, nejde o reklamní parodii – mastný Franklin hlásá vědu.

Nikki Nakk není pro tUnE-yArDs jen velkou výhrou, ale také velkým tvůrčím krokem vpřed. Intenzivní přípravy trvaly takřka dvě léta, chaos výsledku je produktivní díky pevnému základu uvědomělého skladatelství a přispěla i kniha Molly-Ann Leikinsové How to Write a Hit Song. Merrill se mj. naučila využívat sbor v počátečních třiceti sekundách skladby – a funguje to! Tím spíš, že vzniká pouze vrstvením hlasu samotné autorky. Slyšet Merrill hned pětkrát? Potěcha uší! Diriguje si svůj vlastní polyfonní svět. Nadto Nikki Nakk vznikalo jako osobní album plné autenticity, písně rostly v přírodě, nahrávací prostory si Merril v podstatě sama vybudovala a neustávala ve sebevzdělávání. Absolvovala lekce haitských tanců a bubenictví, na svém blogu dala k dobru videa z tanečních sálů i fotky rukou s mozoly. Na jaře roku 2013 dokonce podnikla velkou cestu za haitskými domorodci, odsud ten pocit až rituálního charakteru písní, kdy tUnE-yArDs pracuje s rytmem podle starodávných kmenových praktik. Tanec je v její přirozenosti a skladby jsou rytmickým návodem k němu. Je šťastné, že se Merrill s tímto nádherným novým materiálem uvolila k rozsáhlému turné. Česká republika se na soupisce neobjevuje, ale festival Pohoda má tUnE-yArDs v první linii. A aby taky ne: Merrill Garbus symbolizuje manifest životaschopnosti. Urputně burcuje „Holiday! Let’s go crazy!“ – a všichni rádi poslechnete.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #38.