Změna období - volbou pojmenování nejenže Severní Irové stručně okomentovali podstatu své zbrusu nové krátkohrající nahrávky, ale trefně vystihli aktuální frontové pochody uvnitř světové nezávislé hudební společnosti. Pomiléniové masivní hnutí muzikantů sdružující se pod nekomplikovanou hlavičkou indie rockeři se již okoukalo, oposlouchalo a vyčerpalo. Nikdo už dnes nepočítá s tím, že by jím mohl být překvapen. (Redaktor časopisu The Word Andrew Harrison našel pro otravný roj podobně znějících kapel zmíněného žánru vtipnou přezdívku "indie landfill", tedy "indie skládka".) A hledají se alternativy.
Někdo volí přísadu rafinovaného exotického popu (The Strokes, Arcade Fire), jiný zase toho nenáročného romantického (The Killers). Někdo tlak pomíjivosti trendu neustojí (Bloc Party) a jiný se na kecy vykašle a zkříží ruce na prsou s ještě větším despektem (Arctic Monkeys). Two Door Cinema Club se na scéně zjevili až v druhé polovině desetiletí s indierockovým, nicméně perfektně fabulovaným debutem "Tourist History", jehož tak trochu splachovací následovník "Beacon" ovšem naděje na záchranu žánru pohřbil. Revivalu sama sebe se ale vyhnuli - trojice v čele s Alexem Trimblem naštěstí vzala rozum do hrsti, rozhodla se o své budoucnosti přemýšlet. Jak ji vidí? Dle aktuální tvorby bude velkolepá, vznešená. Možná jako monumentální pomník, co vystihne jejich posmrtný nehynoucí věhlas...
Pánové z hrabství Down prahnou po slávě, vyprodaných... číst dále
Změna období - volbou pojmenování nejenže Severní Irové stručně okomentovali podstatu své zbrusu nové krátkohrající nahrávky, ale trefně vystihli aktuální frontové pochody uvnitř světové nezávislé hudební společnosti. Pomiléniové masivní hnutí muzikantů sdružující se pod nekomplikovanou hlavičkou indie rockeři se již okoukalo, oposlouchalo a vyčerpalo. Nikdo už dnes nepočítá s tím, že by jím mohl být překvapen. (Redaktor časopisu The Word Andrew Harrison našel pro otravný roj podobně znějících kapel zmíněného žánru vtipnou přezdívku "indie landfill", tedy "indie skládka".) A hledají se alternativy.
Někdo volí přísadu rafinovaného exotického popu (The Strokes, Arcade Fire), jiný zase toho nenáročného romantického (The Killers). Někdo tlak pomíjivosti trendu neustojí (Bloc Party) a jiný se na kecy vykašle a zkříží ruce na prsou s ještě větším despektem (Arctic Monkeys). Two Door Cinema Club se na scéně zjevili až v druhé polovině desetiletí s indierockovým, nicméně perfektně fabulovaným debutem "Tourist History", jehož tak trochu splachovací následovník "Beacon" ovšem naděje na záchranu žánru pohřbil. Revivalu sama sebe se ale vyhnuli - trojice v čele s Alexem Trimblem naštěstí vzala rozum do hrsti, rozhodla se o své budoucnosti přemýšlet. Jak ji vidí? Dle aktuální tvorby bude velkolepá, vznešená. Možná jako monumentální pomník, co vystihne jejich posmrtný nehynoucí věhlas...
Pánové z hrabství Down prahnou po slávě, vyprodaných sportovních halách. Ale přitom stát o krok vedle zaprodaných popových rychlokvašek. Být všeobjímající kapelou, avšak s výtažkem exotiky, netuctovosti, podobně jako třeba Coldplay. S těmi ostatně sdílí i stejné vydavatelství. Hypeovější Parlophone s interprety jako Pet Shop Boys, Lily Allen nebo Blur jim při cestě ke hvězdám jistě ochotněji zamete pěšinku než dosavadní elektronický label Kitsuné. A co se týče zvuku, zastává novinka "Changing Of The Seasons" v této honbě úlohu poměrně kvalitního paliva. Oproti minulosti se ještě více otevřel, ztratil na váze a polapil něco z navracejícího se osmdesátkového dance popu.
Ze čtyř skladeb je právě první, eponymní, dost možná tím posledním odkazem na koloušky Two Door Cinema Club. "Changing Of The Seasons" v produkci Madeona už sice stihl provlhnout velmi přítulným popem a organizovanými elektronickými beaty, ale pořád je z něj cítit odér příznačné poťouchlosti. I když pro vizuální ztvárnění s ní na rozdíl od "Handshake" nebo "Sleep Alone" z desky "Beacon" neplýtvali. Pak ale nastoupí hymnická skladba "Crystal" a všechno dosud řečené o kapele nekompromisně setře. Kde jsou kytary? Kde je energie? Odkud vítr vane? Snad ne ze Skandinávie?!
Zařadit tklivou post-rockovou baladu do hitového indiepopového repertoáru chtělo asi pořádné koule. Navíc když Trimblův hlas rezonuje se stejnou melancholií jako ten Jónsiho ze Sigur Rós. Písnička ale nebude mít problém zapadnout do koncertního setlistu. Ba naopak - může se stát srdcovkou, co budou za frontmana zpívat stadiony.
Alex se zřejmě nemohl dočkat Halloweenu a kostým chameleona větral už během natáčení épéčka. Barvu pleti snad neměnil, zato frekvence hlasových nuancí by se mohla s tou jazykověgymnastickou Miley Cyrus rovnat. Tři písně, tři Trimblové - s playboyem na konci. (Čtvrtou skladbu supluje náležitě rozevlátý remix pilotního kusu od Monsieura Adiho, francouzského autora nově zaranžovaných tracků Lany del Rey nebo Beyoncé.) V "Golden Veins" své frázování rozparádí natolik, že k neotřesitelnému statusu showmana mu chybí už jen bílá rukavička na pravačce.
Současné počínání Two Door Cinema Club sice možná není přijatelné pro všechny, ale je nikoliv nepochopitelné. Formace nakročila určitým směrem, a to je nutné respektovat s vědomím, že přitom nepozbyla důstojnosti. V hitparádách komerčních televizí i rádií jistě nadělá parády dost. Po stydlínovi Alexovi a jeho kytaře mi ale bude smutno.
Komentáře