U2 - The Unforgettable Fire

Setkání s producentskou dvojicí Brian Eno a Daniel Lanois se pro U2 stalo jedním z nejzásadnějších momentů v jejich kariéře. První z nich už byl v té době proslavenou personou s vavříny za účinkování v raných Roxy Music, bohaté producentské aktivity a zejména za průkopnické počiny na poli ambientu, Kanaďan Lanois zatím na svou velkou příležitost teprve čekal. Přišla ve chvíli, kdy ho Eno, s nímž v té době spolupracoval na hudbě k Lynchově Duně, přizval k natáčení čtvrté studiové desky U2, na níž se Irové hodlali posunout od rockové naštvanosti alba War směrem k atmosféričtějšímu soundu. Tandem Eno-Lanois se pro ten účel ukázal být natolik kompetentním, že jeho služeb pak skupina využila i při realizaci svých následných klíčových nahrávek. A dnes víme, že ani na The Joshua Tree, tím méně na Achtung Baby tento tým snů jen neopakoval úspěšnou formuli, ale dokázal přesvědčivě zvítězit pokaždé na dost odlišném hřišti.

Místo bojovných gest a ostrých kytarových výpadů nabízí The Unforgettable Fire víceznačné pocitové texty a rozostřené hudební plochy vhodné spíš k dennímu snění než k vášnivé politické agitaci. Kytara The Edge tentokrát neřeže, ale rozpíjí se a rozlévá do prostoru tu v hutných proudech, tu zase v subtilních mihotavých sprškách. Na tuhle změnu v kytaristově pojetí se skvěle napojili bubeník Larry Mullen a baskytarista Adam Clayton, z nichž se stal intuitivně propojený, přirozeně tepající organismus. Tatam je post-punková „hranatost“, jejich rytmické podklady teď ladně a s funkovou lehkostí podpírají vzpínající se katedrálu Edgeových kytarových impresí a Bonova expresivního zpěvu.

O svých textech tentokrát frontman hovoří jako o pocitových náčrtech, pěvecky se do nich ale pokládá s neztenčenou vervou. V písních A Sort of Homecoming nebo Bad svoje hlasivky týrá jako snad nikdy v celé kariéře skupiny. Takto vypjatá emotivnost sebou samozřejmě nese nemalou dávku patosu, Bono ale svůj výraz posunuje i směrem k intimnějším a pokornějším polohám. Takový je především střed alba s písní Promenade a instrumentálkou 4th of July, výsledkem spontánní Claytonovy a Edgeovy improvizace. Obě skladby jsou jakýmsi vydechnutím před velkolepým, dvakrát gradujícím monumentem Bad, který se následně stal efektní a žádanou položkou v koncertním setlistu kapely. V popularitě ho překonává pouze singlová Pride (In the Name of Love) s charakteristickým kytarovým riffem, nezapomenutelným nástupem bicích a refrénem jako stvořeným pro plné stadiony. Píseň je věnovaná památce Martina Luthera Kinga, stejně jako závěrečná ukolébavka, návodně pojmenovaná MLK, která má na albu podobnou katarzní úlohu jako na tom minulém píseň „40“.

V energičtějších konturách je vytvarovaná ještě skladba Wire, která se nejvíce blíží stylu předchozí desky, a částečně také Indian Summer Sky. Naproti tomu v titulní The Unforgettable Fire je asi nejvíce cítit vklad obou producentů. Píseň, v níž se The Edge jako kytarista drží nezvykle zpátky, protkává dramaticky vystavěné orchestrální aranžmá, které ji odlišuje od ostatních songů, ale zároveň z ní dělá kvintesenci nálady, prostupující celým albem. Slabším článkem je snad jen skladba Elvis Presley and America, v níž se k improvizaci tentokrát uchýlil hlavně Bono, utahaná litanie, postavená na zpomaleném základu úvodní A Sort of Homecoming, ale i z toho důvodu postrádá silnější pointu.

Celkově ovšem U2 vyšli z riskantní změny kurzu jako vítězové. Podařilo se jim nejen smyslupně inovovat svůj styl, ale prakticky zachránit existenci kapely, o jejímž konci se pod dojmem pochybností o dalším směřování nějakou dobu reálně uvažovalo. Kdo si je na základě alba War zařadil do kolonky politických kapel, musel uznat, že ačkoli jim angažované postoje i tvorba ani nadále nejsou cizí, jejich záběr je podstatně širší a vůle k překračování svých limitů pořád silná.