U2 - War

Zatímco na albu October jako by U2 poněkud roztěkaně přešlapovali na křižovatce a nebyli si jistí, kterou cestu zvolit, War je zastihuje už daleko za tímto problematickým bodem jako sebevědomou, vyzrálou kapelu, která tentokrát přesně ví co chce říct a jak to má znít. Namísto kladení trýznivých otázek duchovního rázu vytáhla irská čtyřka do boje za lepší svět a svůj originální zvukový koncept tomu patřičně přizpůsobila. Snad nikdy předtím ani potom nezněly jejich písně tak energicky a dalo by se říct až agresivně. Z kytary The Edge často málem šlehají plameny, Bonův hlas se zalyká hněvem a zanícením, bicí a basa jim dravě a přímočaře dláždí cestu.

V době, kdy je ještě v čerstvé paměti vojenské angažmá Velké Británie na Falklandských ostrovech a o různé další konflikty po celém světě není nouze, mají U2 potřebu vyjadřovat se k aktuálnímu dění adresněji, i když stále s nezanedbatelnou dávkou poetické licence. Na mušku si berou vleklé boje v Severním Irsku (Sunday Bloody Sunday), hrozbu nukleární katastrofy (Seconds) nebo nedobrovolnou emigraci (The Refugee), původně milostné téma písně New Year's Day promění v majestátní poctu polskému hnutí Solidarita. Ačkoliv ani náboženské motivy Bono neztrácí ze zřetele (Drowning Man, Surrender, 40), důraz na společenskou angažovanost je zřejmý a řeči o nejpolitičtějším albu kapely nejsou plané.

U2 ale nepřidali jen na razanci a útočnosti, v níž asi nejdál došli v nesmiřitelně burácející Like a Song..., ale rostou i jako skladatelé a aranžéři. Přes všechno to Edgeovo řinčení jsou písně na War dynamicky velmi barevné a jasně vyprofilované. Převážně kytarový zvuk v klíčových okamžicích provětrá piano (naléhavý, lehce tajemný ústřední motiv v New Year's Day), housle nahrané pozdějším členem The Waterboys Stevem Wickhamem (Sunday Bloody Sunday, Drowning Man) trubka nebo ženský sbor ze skupiny Kid Creole and the Coconuts, obojí v písni Red Light. Výrazný posun zaznamenala rytmika. Mullenovo bubnování zůstává úsporné, ale post-punková hranatost v něm ustupuje pružnějšímu cítění a kapela díky tomu najednou swinguje i když bicí hrají do pochodu jako v úvodní strhující tryzně za oběti masakru v severoirském Londonderry roku 1972, písni Sunday Bloody Sunday. Podobně elastický je Mullen i v následující Seconds, ve skladbě The Refugee zase efektně napodobuje bojovné tribální rytmy.

Je velká škoda, že tradiční tendence kapely napěchovat to nejlepší především do první poloviny nahrávky se projevila i zde. Až po píseň The Refugee je deska na plný počet bodů, závěr ale laťku (pravda, zatraceně vysoko položenou) neudrží. Především fádní Two Hearts Beat as One hledí na své singlové kolegyně - a nejen na ně - z uctivé vzdálenosti. Skladby Red Light a Surrender jsou sice podstatně zajímavější a na Octoberu by nepochybně zaujaly, tady ale mají mnohem silnější konkurenci. Situaci zachraňuje závěrečná katarze v podobě hymnické 40, jejíž název odkazuje k biblickému žalmu, který zde Bono přepracoval. O tom, jak tenhle chorál dokázal korunovat koncerty, si můžeme udělat ještě lepší představu z téhož roku vydaného živáku Under a Blood Red Sky.

Snad ani ten, komu nejsou po chuti přímočaré politikaření a Bonovy spasitelské sklony, nemůže přeslechnout svěžest a drajv, kterým album War oplývá. Lehké zakolísání v jeho závěru nezmění nic na tom, že U2 se tímto počinem vyhoupli na první vrcholový bod své kariéry. Z naděje ostrovního rocku se stává skutečně velká kapela.