The Plastic People Of The Universe
Skupina vznikla v roce 1968, založená mladým baskytaristou Milanem "Mejlou" Hlavsou, inspirovaná domácími The Primitives Group, Frankem Zappou, Captainem Beefheartem a později i Velvet Underground. Od počátku ji lákaly experimentální a psychedelické hudební formy, vedle anglických textů došlo i na zhudebnění poezie - např. Jiřího Koláře nebo Williama Blakea.
Skupina se poměrně brzo profesionalizovala a vedle manažera získala i "nehrajícího kapitána", uměleckého vedoucího, kunsthistorika Ivana Martina Jirouse. Seznámili se s ním na soutěži mladých skupin BeatSalon, kde postoupili až do finále a získlai cenu časopisu Mladý svět.
Profesionální dráha skončila s nástupem normalizace. Skupina odmítla ústupky, tehdy běžné počešťování anglického názvu. Vedle jediného ze zakládající sestavy Hlavsy a kytaristy Josefa Janíčka už v sestavě figurovali i saxofonista Vratislav Brabenec a houslista Jiří Kabeš. Na počátku 70. let kapela hrála převážně převzaté skladby zahraničních interpretů, což souviselo i s tím, že členem byl určitou dobu i kanadský zpěvák Paul Wilson. Později ale začalo přibývat vlastních skladeb. Osudové se stalo setkání s tvorbou spisovatele Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho.
Plastic People nikdy nebyli politickou kapelou, ale představitele moci hrozně rozčilovali svou nechutí se přizpůsobit. Tlak na kapelu se stupňoval a z amatérských, ale oficiálních pódií se postupně přesouvala na soukromé akce. Na koncert do Rudolfova u Českých Budějovic přijely 30. března 1974 stovky příznivců kapely, ale koncerty byl veřejnou bezpečností násilně rozehnán a kapela vůbec nevystoupila. Oficiálně také nesměla nic vydat, takže mezi fanoušky kolovaly jen nekvalitní koncertní nahrávky. Skupina se proto rozhodla pro nahrání první studiové nahrávky, která vznikla v amatérských podmínkách na hradě Houska. Nahrávka později vyšla ve Francii jako první album skupiny. V té době ze sestavy mizí Janíčkova kytara (nadále už hrál jen na klávesy) a Jiří Kabeš vyměnil housle za violu.
V roce 1976 byly pod vymyšlenou záminkou členové PPU zatčeni a byla na ně uvalena vazba na základě obvinění z výtržnictví. Většina členů kapely byla po několika týdnech pobytu ve vazbě propuštěna, ale saxofonista Brabenec byl shledán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu osmi měsíců odnětí svobody, a "manažer" Jirous dostal osmnáctiměsíční trest. Bývalý zpěvák skupiny Paul Wilson byl vyhoštěn. Celá režimní akce, která měla být původně exemplárním příkladem pro ostatní hudebníky, se nakonec obrátila proti režimu - "mániček" z PPU se zastala celá intelektuální fronta a proces následně vedl ke vzniku Charty 77, nejsilnějšího odporu vůči vládnoucí moci.
Po návratu z vězení už vystoupila skupina jen několkrát, naposledy v roce 1981 (dům, kde koncertovali, následně "záhadně" vyhořel), pak už působila jen jako studiová formace, která nahrávala alba, která následně vycházela v zahraničí. V roce 1982 byl Vratislav Brabenec donucen mocí k emigraci v rámci akce Asanace. Sestava se měnila a několik projektů (např. materiál na motivy Solženicynova románu Soustroví Gulag) se nepodařilo dokončit. V roce 1987 se objevila možnost veřejně vystoupit pod zkratkou PPU, mj. i na pražském kole festivalu Rockfest. Všechny koncerty ovšem byly zcela na poslední chvíli opět zakázány. V březnu 1988 se skupina rozešla.
Prakticky vzápětí se ale většina poslední sestavy sešla v Hlavsou nově zorganizované kapele Půlnoc. Ta celkem bez problémů začala veřejně vystupovat na klubové scéně a později dokonce vyjela koncertovat do USA. Hlavsa sám se stal zároveň i kytaristou skupiny Garáž, pro kterou psal skladby už dříve.
V roce 1992 se jednorázově sešla původní sestava a koncert s ranným repertoárem následně vyšel na desce. V roce 1997 přijali členové sestavy ze sedmdesátých let pozvání prezidenta Václava Havla, aby zahráli k dvacátému výročí vzniku Charty 77. Skupina následně obnovila činnost, původní členy doplnil nově kytarista Joe Karafiát. Zprvu jen hrála starší repertoár, ale pak začaly vznikat i nové skladby. Skupina ale Hlavsou složený materiál nepřijala a ten se pak objevil na jeho sólovém albu. Koncertně przentoval s projektem Šílenství, jehož členem mj. byla i basistak Eva Turnová.
Na začátku roku 2001 Hlavsa ve věku 49 let zemřel na rakovinu. Skupina se rozhodla pokračovat a nahradila ho hned dvojicí - baskytaristkou Evou Turnovou a kontrabasistou Ivanem Bierhanzlem, členem DG 307, který už s kapelou spolupracoval v sedmdesátých letech.
Od té doby už došlo jen k jediné personální změně, a to na postu bubeníka, kam usedl Jaroslav Kvasnička (jinak i Phil Shöenfelt & The Southern Cross). Skupina čile koncertuje u nás i v zahraničí, a skládá i nové skladby a vydává další alba.
POZN.: Vzhledem k velkému množství reedic a pozměněných vydání jsou u alb uvedena u názvu léta vzniku, a jako rok vydání vydání první.
 |
Nonstop opera (2011) | 2011 | 77,50 % |
 |
Obešel já polí pět (2003, s Agon Orchestra) | 2010 | 76,67 % |
 |
Maska za maskou (2009) | 2009 | 81,43 % |
 |
Do lesíčka na čekanou (1973) | 2006 | 80,00 % |
 |
Pašijové hry (2004, s Agon Orchestra) | 2004 | 73,33 % |
