Vanessa - Ave Agony

Tohle asi málokdo čekal. Comeback Vanessy nejenže nedělá ostudu jejich kultu, ale snad i překonává legendární alba z první poloviny 90's. Ave Agony představuje nečekaně životaschopný, textařsky stejně nekompromisní a zvukově snad ještě brutálnější elektro teror než tehdy. Mohlo by se zdát, že od posledních aktivit kapely si její členové prošli tolika různými tvůrčími fázemi, že návrat k devastačním EBM nářezům vzor Front Line Assembly a spol. bude hrozit trapným vyvoláváním dávno vyvanulých duchů. Opak je pravdou.

Stylu, jehož inspirativní éra je časově dost jasně vymezená, se Vanessa drží celkem bez výraznějších odboček, ale vůbec to nezní archaicky, jistě i zásluhou producentského dohledu Alexandra Hackeho z Einstürzende Neubauten. K ústřední dvojici Samir Hauser a Dan Rodný se opět připojil také Miroslav Papež alias Moimir Papalescu, který kdysi osiřelému Hauserovi vypomáhal už v projektu Vanessa Gun, a v této konstelaci vypustili do světa neskutečně drtivou a nesmiřitelnou nahrávku. Elektronické jádro sestávající z demoličních beatů a surových zvukových ataků občas obohatí kytara (Chci zmizet, Primitiv, Smrad z lidí), ale stejně jako živé bicí Jardy Stuchlého ten agresivní dusot příliš nezlidšťuje.

Co se týče textů, pro Vanessu existuje jen jedno zakázané slovo - korektnost. To, že se v nich jasně zrcadlí strašáci středního věku, vůbec neznamená rozředění Hauserových jedovatých slin, spíš jen přibylo nové téma, na kterém se může vyřádit. Nikdo před ním není v bezpečí, stejně zuřivě fackuje ztrátu ideálů a vyžilost vlastní generace (Ahoj, chcípni!, Den, kdy jsme ztratili koule s kruciálním veršem "Tvý srdce je líná děvka") i sebevražednou naivitu (Spolkni ďábla, Mukamba). Až apokalyptický rozměr má závěrečný Babylon, koncentrující zhnusení velkoměstem do negativistického vrčení "Některý lidi se narodili jen proto, aby mohli otravovat jiný". Vedle přímočarých šlehů jsou tu ale i poeticky vytříbenější, i když stejně děsivé pasáže - třeba "falický průvod smrti / obětování psychicky labilních žen" mi hodně připomnělo bizarní obrazy Milana Langera jimiž zásoboval Vanessiny generační souputníky ...Chicago I.R.A.

Ave Agony rozhodně není album pro pamětníky, i když primárně a logicky promlouvá hlavně ke svým vrstevníkům. V těch temných civilizačních kulisách duševní hniloby, frustrace a krutosti, které Vanessa vykresluje se škodolibým naturalismem, se ale pohybujeme všichni. Leccos z toho, co odmítáme vidět nebo si přiznat, za nás na tomhle albu vymítá. Jen ten pocit očištění se na konci jaksi nedostavuje.