VAZ - Chartreuse Bull

Věříte na zázraky? „Nové album VAZ“: tahle věta vás o jednom zpravuje. Je to jako potkat za bdělého dne samotného Golema. Komu by se nepodlomila kolena? Srdce tepe jako kámen a oči mají barvu šartrézky. Kde se vzal a proč tu je?

Existuje několik důvodů, pro které může člověku připadat nepatřičné, že kapela jako VAZ vydává novou desku. Nejpádnější je ten o vznešenosti. Paradox vznešeného spočívá v tom, že se v něm nekonečné zjevuje konečnou, smysly přístupnou formou. Nekonečno konečného: přesně v tomhle smyslu je letošní Chartreuse Bull vznešené album. Zdá se, jako by naše pastišová doba ani nemohla unést takovou míru invence původnosti. Jako by touhle stezkou chodila už jen zvířata stará nebo dávno ochočená. Ale přece jen... VAZ nahráli Chartreuse Bull, aby světu připomněli, že má konec. Větší než sám život? Bezpochyby. Nekonečné sestoupilo k nám. Má podobu kazety. Chartreuse Bull vyšlo jako placený download na bandcamp.com a (dnes už beznadějně vyprodaná) kazeta na labelu Damage Rituals.

Dalším z důvodů je neviditelnost, která je pro VAZ charakteristická. „Scum-pop blasters Vaz are a consistently underrated Brooklyn treasure,“ jak to dobře vyjádřil kdosi na internetu. Mechanismus, který způsobuje, že části lidí s citem pro věc tahle kapela dodnes proplouvá mezi prsty, není o nic méně záhadnější než štěpení subatomárních částic. Zčásti jde snad o nevyhnutelnou nutnost. Zázrak se vyhýbá zrakům mnohých.

Chartreuse Bull je dobrá deska, dokonce hodně dobrá, i když ne nutně ta nejlepší, jakou jste od VAZ slyšeli. Rozhodně je ve specifickém, pro VAZ vyhrazeném slova smyslu „heavy“. Tenhle akcent je na Chartreuse Bull mnohem výraznější než u jakéhokoliv z předchozích čtyř alb. Představuje tak v tomhle smyslu protiklad dosud nevydaného alba Pink Confetti, které je podle slov Paula Ericksona (a video k titulní skladbě to potvrzuje) „probably VAZ’s poppiest record“.

Už první stopa, Chartreuse Blues, to dává jasně najevo. Přináší pro VAZ typickou estetiku bortícího se baráku nebo zanikající civilizace. Ta charakterizuje celé album. To je, ve srovnání s předchozím The Lie That Matches the Furniture, orientováno více na rytmiku. Krypto-apokalyptická faktura Mooridianova polámaného rytmického cítění (vedle Paula Ericksona jediného stabilního člena kapely) představuje výchozí bod celého alba. O stylu jeho bubnování bych si jednou rád přečetl zasvěcenou monografii. Na katedře metalu by si rozhodně zasloužil celosemestrální kurz. Bez obav můžeme riskovat tvrzení, že v celé historii hudby existuje hodně málo (a tím myslím méně než deset) bubeníků, kteří se s takovou jistotou vyhýbají povoleným strategiím. V případě VAZ se však nejedná o samoúčel.

Co se týče nevšedního přístupu, podobnou míru nápaditosti prokazuje také Ericksonův skladatelský instinkt. Zřetelně artikulovaná identita VAZ už od prvních nahrávek pramení z titánského (rozuměj „překračujícím horizont očekávaného“) sepětí obou elementů. Oheň s vodou si v univerzu VAZ plně vystačí s příležitostnou asistencí sousedních principů (kapelu nepravidelně doprovází jeden až dva kytaristi). To je ale na zázrak pořád málo. Zázračný je způsob, jakým se VAZ vypořádali s etapou stabilizace, která pro spoustu kapel (v poslední době Blonde Redhead) znamená předčasnou smrt. VAZ tuhle zkoušku ustáli. Zvolili totiž zlatou cestu extrému, podobně jako svého času Billy Corgan s albem Adore. VAZ představují dokonalý protipól těch, kterým tíha již vykonaného podlomila kolena. Chartreuse Bull je toho nejlepším svědectvím.

Shrňme. Chartreuse Bull není obyčejná deska. Ne proto, že by byla neobyčejně dobrá. Taková samozřejmě je. Obdivuhodná je především proto, že přináší naději všem, kteří přestali věřit. Svět nekončí, zázraky se dějí dál. Dobrá zvěst, evangelium extrému.

vyšlo ve Full Moonu #16, překlad anglického originálu Bro