Historie spoluprací mezi africkými a „západními“ hudebníky a jejich vzájemného ovlivňování je už dnes docela dlouhá a bohatá a na současných nahrávkách, jejichž cílem je tato odlišná hudební univerza propojovat, bývá tahle zkušenost znát. Nejlepší případy potvrzují, že citliví muzikanti snadno najdou společnou řeč ať jsou odkudkoli a ať je jejich kulturní zázemí jakkoli odlišné. Mezi ně určitě můžeme zařadit i třetí album Vieux Farka Tourého The Secret.
Mladý malijský kytarista, zpěvák a skladatel na něm definitivně vystoupil ze stínu svého slavného otce Aliho Farky. Nese jeho odkaz a ctí jeho památku, ale kráčí po své vlastní pěšině, buduje vlastní hudební svět. Ten je na tomto albu podstatně otevřenější cizím vlivům než byla kdy jakákoliv otcova nahrávka, ale o zpřetrhaných kořenech nemůže být řeč. O úctě k nim nejlépe svědčí titulní skladba, kterou ještě před Aliho smrtí (2006) natočili oba společně. Vlnky repetitivních tónů zčeřené prsty otce i syna v ní dokážou zanést mysl až za hranice racionálna.
Pestré a globálně otevřené ladění alba ovšem určují spolupráce s kytaristy z odlehlejších hudebních enkláv. Producent Eric Krasno z newyorské kapely Soulive se k Vieux Farkovi připojil v písni Lakkal (Watch Out) a spolu s výraznou rytmikou a hammondkami ji posunul hodně do svého mateřského funky stylu. Všestranný jazzový velikán John Scofield, který má s nejrůznějšími fúzemi bohaté zkušenosti, zazářil v... číst dále
Historie spoluprací mezi africkými a „západními“ hudebníky a jejich vzájemného ovlivňování je už dnes docela dlouhá a bohatá a na současných nahrávkách, jejichž cílem je tato odlišná hudební univerza propojovat, bývá tahle zkušenost znát. Nejlepší případy potvrzují, že citliví muzikanti snadno najdou společnou řeč ať jsou odkudkoli a ať je jejich kulturní zázemí jakkoli odlišné. Mezi ně určitě můžeme zařadit i třetí album Vieux Farka Tourého The Secret.
Mladý malijský kytarista, zpěvák a skladatel na něm definitivně vystoupil ze stínu svého slavného otce Aliho Farky. Nese jeho odkaz a ctí jeho památku, ale kráčí po své vlastní pěšině, buduje vlastní hudební svět. Ten je na tomto albu podstatně otevřenější cizím vlivům než byla kdy jakákoliv otcova nahrávka, ale o zpřetrhaných kořenech nemůže být řeč. O úctě k nim nejlépe svědčí titulní skladba, kterou ještě před Aliho smrtí (2006) natočili oba společně. Vlnky repetitivních tónů zčeřené prsty otce i syna v ní dokážou zanést mysl až za hranice racionálna.
Pestré a globálně otevřené ladění alba ovšem určují spolupráce s kytaristy z odlehlejších hudebních enkláv. Producent Eric Krasno z newyorské kapely Soulive se k Vieux Farkovi připojil v písni Lakkal (Watch Out) a spolu s výraznou rytmikou a hammondkami ji posunul hodně do svého mateřského funky stylu. Všestranný jazzový velikán John Scofield, který má s nejrůznějšími fúzemi bohaté zkušenosti, zazářil v tajemným oparem zahalené skladbě Gido. Ještě o chloupek víc se mi ale líbí kytarový duet s jižanským blues-rockerem Derekem Trucksem, který zvolna předoucí píseň Aigna vyzdobil nečekaně něžnými a opojně vláčnými vyhrávkami. Mezi hosty je i jeden zpívající, a sice Dave Matthews. Jeho angličtina a rovnější rytmika přibližuje song All the Same k popovějšímu břehu, ztroskotání na jeho útesech se ale bát nemusíme.
Hostující hvězdy jsou na The Secret luxusní i funkční ozdobou, ale zdaleka ne nutností. Vieux Farka by bez potíží utáhnul album sám a to jako výtečný zpěvák ale zejména jako virtuózní a nápaditý kytarista. Právě ve stylu i zvuku jeho hry je nejnápadnější rozdíl mezi ním a otcem. Skvěle zvládá nejen poděděné pouštní blues jako v písních Ali nebo Wonda Guay s nádherně houpavou „tuarežskou“ melodií, ale i svižnější jízdy jako Sokosondou či Borei odkazující k jižnějším malijským tradicím. Je mistrem akustické kytary ale hojně využívá i výrazně zkreslené elektriky. Tak dravý zvuk, jakého docílil třeba v Borei, neměl v Ali Farkově mnohem tradičnější hře místo. Vieuxovo cítění je modernější a světáčtější.
O to, aby odvážně fúzující muzika takříkajíc „zůstala doma“, se kromě sólistova citu a pokory stará také sehraná doprovodná kapela, v níž nechybí kytara, baskytara, loutna ngoni a tradiční perkuse. Ty občas doplní bicí souprava, tu a tam zaslechneme flétnu nebo varhany. I nástrojovou pestrostí je Vieux výrazně jinde než strohý minimalismus nahrávek jeho otce. Vždycky je tu samozřejmě nebezpečí, že se mladý talent nechá ve snaze oslovit co nejširší publikum unést a sedne na lep lákadlům globálního mainstreamu. Album The Secret ale žádné podobné signály neobsahuje. To je plné zdravého sebevědomí, touhy objevovat a muzikantského zanícení.
73.33%
60.00%
63.33%
Komentáře