Vildhjarta - Måsstaden

Nováček na scéně, Vildhjarta z patnáctitisícového městečka Hudiksvall ve středním Švédsku, je typem kapely, jakých na dnešní metalové scéně potkávám čím dál víc, ale nejsem si jist, zda z toho mám úplně radost.

Objektivně jsou to opravdu kvalitní a šikovní muzikanti, kteří dobře hrají, mají spoustu nápadů, precizní zvuk ostrý a pevný jak švédská ocel... Pánové narvali na svou káru vše, co dnes frčí mezi trochu náročnějšími, ale částečně i mainstreamovějšími fandy: módní styl djent (tedy podladěné riffy à la Meshuggah jimž se Vildhjarta zvukově a feelingem často až nebezpečně blíží), k tomu moderní tvrdý progres (s nímž dnes bodují kapely jako Textures nebo Tesseract), na skladě by byla možná i trocha metalcoru nebo ještě lépe groove metalu, v pomalejších pasážích zase občas zapadneme do takřka sludgeového bahna, vřískající vokály žíznivců na poušti nemají daleko ke screamu, a když je třeba odlehčit, je tu nezbytná porce jemného metalového smutku, nějaká ta drnkačka, nebo dokonce lehký psychedelický výlet na tripu.

Vildhjarta na to jde určitě chytře. Postavila svůj mix tak, aby náročný fanoušek nemohl říct ani popel, aby měl stále co poslouchat a aby se dostatečně projevila muzikantská úroveň zúčastněných. Na straně druhé to není tak zamotané a nesrozumitelné, aby si tuto desku nemohl poslechnout takřka libovolný metalista, jenž se považuje za alespoň trochu otevřeného a fandícího současným trendům tvrdé hudby. Kdybych ale chtěl být trochu cynický, nebylo by těžké za tím vším vidět větší či menší kalkul, jak se uvážlivým výběrem jednotlivých elementů zalíbit co největšímu počtu posluchačů a s nikým si to moc nerozházet. Tvorba Vildhjarty na mne totiž při bližším pohledu nepůsobí tak úplně jako komplexní a vyzrálá muzika, místo skutečného skladatelství mi to připomíná spíš hraní si s Legem – spousta pěkných kostiček, ale místo bytelného baráku či auta vznikl po jejich seskládání abstraktní artefakt, který toho spoustu připomíná, sám však tak trochu hledá svou podstatu a místo na slunci.

Pokud bych měl vyjádřit co nejjednodušeji, co mi na této desce nesedí, pak snad jakýsi její chlad a odtažitost. Respektuji, když si kapela vybere chladnou a mrazivou atmosféru jako výrazový prostředek, zde se ovšem jedná o chlad ve smyslu absence života a životaschopnosti. Tato deska jako by téměř nic nevyzařovala – pro mne osobně je pouhým shlukem jedniček a nul, technicky dokonale prohnaných digitálním mixem. Obávám se, že podobných produktů, proti nimž rozumovou úvahou nemůžete namítnout ani „ň“, ale přesto na nich něco nesedí a nefunguje, bude přibývat. Ďáblovo kopýtko se v tomto případě skrývá právě v přílišné převaze rozumu nad citem, což ve výsledku vede k tomu, že i kdyby se pánové Vildhjarty (navzdory dvěma vokalistům a třem kytaristům) roztrhali, za srdce nevezmou a plamen nezažehnou... Ortodoxní fanoušky výše popsaných žánrů však na závěr prosím, aby si k mému hodnocení připočetli dvě či dvě a půl hvězdičky.