Kuře v hodinkách nastavilo laťku tak vysoko, že i kdyby u nás panovaly „normální“ a nikoli „normalizační“ poměry, bylo by zatraceně těžké na ni znovu dosáhnout. A to se týká kariéry Vladimíra Mišíka i celé naší rockové komunity. Protože se ale husákovské klima ukázalo být pro zdejší slibné bigbítové výhonky téměř likvidační, taková možnost si nezadala se zázrakem. A přece se stalo. Mišíkův první sólový počin můžeme směle zařadit do stejné extraligy jako památný flamengovský opus bez ohledu na to, že hudebně už se nachází o pěkný kus jinde. Ani v tomto případě není třeba shovívavých poznámek o těžké době a nutnosti kompromisů. Mišíkova prvotina obstojí i bez nich.
Kuře v hodinkách byl perfektně seštelovaný organismus, jehož jednotlivé části fungovaly stejně dokonale jako celek. V tomto bodě má album možná rezervy. Není zdaleka tak sevřené, brouzdá více rozdílnými žánrovými potůčky, ale jednotlivé songy jsou natolik úchvatné, že takovou výtku můžeme považovat za nepodstatnou. Část repertoáru ještě navazuje na originální stylový spletenec Kuřete. Bazarem proměn a Biograf evokuje ty říznější kusy, jen v nich došlo ke zdůraznění jazzrockových vlivů, Kde je můj stůl a Syn Daidalův zase připomenou lyričtější nálady písní jako byla třeba Já a dým.
Zbytek alba už má ale poněkud jiné směřování, které by se dalo zhruba označit za folkrockové a pro budoucí Mišíkův vývoj je klíčové. Nostalgická Cesta do... číst dále
Kuře v hodinkách nastavilo laťku tak vysoko, že i kdyby u nás panovaly „normální“ a nikoli „normalizační“ poměry, bylo by zatraceně těžké na ni znovu dosáhnout. A to se týká kariéry Vladimíra Mišíka i celé naší rockové komunity. Protože se ale husákovské klima ukázalo být pro zdejší slibné bigbítové výhonky téměř likvidační, taková možnost si nezadala se zázrakem. A přece se stalo. Mišíkův první sólový počin můžeme směle zařadit do stejné extraligy jako památný flamengovský opus bez ohledu na to, že hudebně už se nachází o pěkný kus jinde. Ani v tomto případě není třeba shovívavých poznámek o těžké době a nutnosti kompromisů. Mišíkova prvotina obstojí i bez nich.
Kuře v hodinkách byl perfektně seštelovaný organismus, jehož jednotlivé části fungovaly stejně dokonale jako celek. V tomto bodě má album možná rezervy. Není zdaleka tak sevřené, brouzdá více rozdílnými žánrovými potůčky, ale jednotlivé songy jsou natolik úchvatné, že takovou výtku můžeme považovat za nepodstatnou. Část repertoáru ještě navazuje na originální stylový spletenec Kuřete. Bazarem proměn a Biograf evokuje ty říznější kusy, jen v nich došlo ke zdůraznění jazzrockových vlivů, Kde je můj stůl a Syn Daidalův zase připomenou lyričtější nálady písní jako byla třeba Já a dým.
Zbytek alba už má ale poněkud jiné směřování, které by se dalo zhruba označit za folkrockové a pro budoucí Mišíkův vývoj je klíčové. Nostalgická Cesta do dětství, rozmarný lovesong Jednohubky, hořká Proč ta růže uvadá a obě „kainarovky“ Stříhali dohola malého chlapečka a Obelisk – právě v těchto písničkách s výraznou rolí akustické kytary slyšíme rodící se charakteristický zvuk Mišíkovy nové kapely Etc... Její jméno sice ještě na obalu uvedeno není, právě zde ale počíná svou personálně proměnlivou ale ideově skálopevnou dráhu od Mišíkova jména neoddělitelnou.
Z flamengovských časů zbyl pouze kytarista Pavel Fořt, jehož doplňuje Petr Pokorný, rytmiku tvoří živočišný basák Vladimír Padrůněk a na bicí Anatoli Kohout. A v Jednohubkách a Biografu slyšíme už také houslistu Jana Hrubého, jednoho z hlavních architektů typického soundu Etc... Zároveň se tu ale v roli hosta objevuje Jan Kubík (zde saxofon, flétna a klarinet), který měl pro změnu podobně zásadní vliv na „kuřecí“ Flamengo. Přítomnost obou muzikantů tak pěkně ilustruje zlomový charakter Mišíkova debutu.
Posun zrcadlí i texty. Na kainarovskou minulost navazují zhudebněné básně Stříhali dohola malého chlapečka a Obelisk, ale i Žalčíkovy (Biograf, Syn Daidalův) a Koptovy (Kde je můj stůl) příspěvky psané v podobné linii. Ke slovu ale přichází i civilnější poetika v podobě Mertovy Cesty do dětství, Suchého Proč ta růže uvadá nebo Mišíkových vlastních Jednohubek. Znovu tu můžeme sledovat, jak se jeho vyjadřování mění, jak buduje svůj vlastní sólový profil, stejně unikátní a dotažený jako byl ten flamengovský.
Album nese jasné znaky přechodného stádia. Taková bývají v kariéře interpreta důležitá, ale nikoli vrcholná. V tomto případě to ovšem neplatí. I když ty písně znějí jakoby patřily na dvě různé desky, hranice mezi nimi není tak ostrá, aby rozklížila celkový dojem a ten je i po letech opojný. Mišík vydal s Etc... ještě haldu výborných nahrávek, některé poznamenané dobovou zvukovou manýrou, jiné nadčasové, svojí sólovou prvotinu už ale nepřekonal. A možná je to právě ta stylová neujasněnost, hledačská dychtivost, co jí dodává punc jedinečnosti. V pustině sedmdesátých let září jako maják a obstojí i v mnohem širším časovém horizontu.
Komentáře