Wanastowi Vjecy - Torpédo

Nijak oslnivý návrat. Devadesátky jsou nenávratně pryč, aura poprockových miláčků národa už obestírá jiné přičinlivé hlavinky, Lucie neslavně ale aspoň s důstojnou hudební tečkou zmizela v propadlišti dějin. A v této nepříznivé situaci se Robert Kodym s P.B.Ch. snaží o resuscitaci její sesterské značky. Výsledek, pravda, není tak uspěchaný jako v případě zatím poslední desky Hračky, která se nemotorně a opožděně pokoušela reagovat na boom taneční muziky, ale mnoho důvodů k radosti neskýtá ani Torpédo.

Wanastovky už prostě působí poněkud vyčichle. Jejich rebelantské pózy ztrácejí důvěryhodnost, punkové ostny jsou otrhány a místo nich nahrávce vévodí střední tempa s chorálovitými refrény a hutnými ale omšelými kytarovými riffy. Někdejší crazy poloha se ke slovu hlásí jen sporadicky (Padaj hlavy..., Nátěr), orientální omáčka v Panně není příliš originální, cover Pal vocuď je pak vyloženě bezzubý. Návrat k osvědčenému bigbítovému zvuku nejlepších alb z 90. let je ve světle neúspěchu Hraček logický a docela sympatický, ale skladatelsky to zdaleka tak nejiskří jako kdysi. Najdou se výjimky jako třeba Slečna Anna je za vodou nebo Mašinführer, ale většina nového repertoáru se neodlepí od průměru.

Společensko-politické komentáře v některých písních nejsou - jak se dalo předpokládat - bůhvíjak objevné ani burcující. Úvodní Padaj hlavy... je v tomto směru aspoň zábavná a přiměřeně chytlavá, ale Kde je český král? je hudebně bez nápadu a v textu jen ukazuje prstem na různá historická svinstva z pozice "nás spravedlivých". Výzva k masovému vyznávání individualismu v Torpédu mi zase připomněla scénu ze Života Briana, kde dav srocený pod oknem svého vytouženého "spasitele" sborově papouškuje, že jsou všichni jedineční. Nakonec jsou tedy nejvíce snesitelné ty tradiční veršovánky o ženských. Wanastovky se na tomto albu pokouší dohnat ujíždějící vlak a jejich dýchavičnost je z něho cítit. Tentokrát nám to moc nenandaly.