The Waterboys - A Pagan Place

Přestože část repertoáru zveřejněného na albu A Pagan Place nahráli The Waterboys ve stejné době jako písně z o rok staršího debutu, není album klonem svého předchůdce a už vůbec ne nějakým jeho podvýživeným stínem. Odráží se na něm skutečnost, že Mike Scott v mezičase stabilizoval okruh svých spoluhráčů do podoby opravdové kapely, i když sám nadále zůstává jejím mozkem i srdcem. Významnou posilou se stal klávesista Karl Wallinger, který teď spolu s kapelníkem, Anthonym Thistlethwaitem a Kevinem Wilkinsonem tvoří jádro skupiny, příležitostně rozšiřované pro účely nahrávání nebo koncertování dalšími hosty. Mezi nimi vyniká skotský trumpetista Roddy Lorimer, jehož nástroj výrazně obohacuje aranžmá písní Church Not Made With Hands, Rags nebo The Big Music, a také doprovodné vokály začínající písničkářky Eddi Reader, budoucí hvězdy britské folkrockové scény.

Na albu A Pagan Place najdeme méně ohlasů post-punkové estetiky než na prvotině. Mike Scott postupně odhazuje módní gotickou pochmurnost jako zbytečnou přítěž a odhaluje své skutečné hudební vášně: klasické rockové a folkové písničkářství se špetkou soulové naléhavosti a sklonem k romantickému patosu a monumentální zvukové formě. Podstatnou roli v jeho svébytném rukopisu hraje signifikantní saxofon Anthonyho Thistlethwaitea. Ten nejvýrazněji promlouvá do osmiminutového eposu Red Army Blues, kde je Scottovu zpěvu prakticky rovnocenným partnerem. Jeho variace na známou ruskou melodii zásadně přispívají k elegické atmosféře této zpovědi bezejmenného sovětského vojáka putujícího z rozbombardovaného Berlína rovnou do Gulagu.

Ani ostatní, méně výpravné songy neskrblí vypjatými emocemi. Úvodní Church Not Made With Hands se odvíjí kolem freneticky uhánějící akustické kytary protnuté jednoduchým ale majestátným motivem trubky. All the Things She Gave Me navazuje na její vzletnost, ale má zemitější groove a zdobí ho skvostné Thistlethwaiteovo sólo. Následující píseň The Thrill Is Gone přepne do tiššího, tesklivějšíh módu, hlavní slovo mají piano a housle Tima Blanthorna a ocitáme se s ní na doslech rozjitřené snivosti Morrisonových Astral Weeks. Zbytky post-punkové minulosti prosvítají skrze energickou Rags zakončenou zuřivě sólující elektrickou kytarou, krátká, skočná a optimistická je Somebody Might Wave Back.

Do písně The Big Music se Mike Scott pokládá se soulovým zanícením, živeným dechovými party a vokály Eddi Reader, jeho extatické verše, naplněné jakýmsi transcendentálním vytržením, okouzlením ze zážitku nepředstavitelné krásy ale posouvají píseň spíš někam do sousedství romanticky rozervaných básníků 19. století. Ačkoliv píseň nemá refrén, stala se jediným singlem z alba a novináři následně s jejím názvem operovali jako s termínem pro podobně emocionálně vypjatou a zvukově prostornou hudbu kapel jako Big Country nebo Simple Minds. Po zmíněné rudoarmějské epopeji Red Army Blues uzavírá album titulní A Pagan Place, další rozevlátý manifest svobodomyslnosti. Reedice z roku 2002 navíc obohatila tracklist o několik nevydaných skladeb, z nichž jednu, funkem ovlivněnou Some of My Best Friends Are Trains, vložili dramaturgové, podobně jako v případě debutu, doprostřed původní sestavy.

„Uslyšel jsem Velkou hudbu / která mě navždy změnila. / Něco přečistého / mě zavolalo jménem.“ zpívá Mike Scott s vizionářskou vervou v The Big Music a podobné romantické odevzdání písním slyšíme z celého alba. To se nevznáší pouze ve spirituálních sférách, stejně působivě dokáže Scott okomentovat i vyhořelý vztah (The Thrill Is Gone) nebo individuální tragédii na pozadí velkých dějin (Red Army Blues). Ale ta horečnatá touha po něčem vyšším, po osvícení ducha, po „chrámu, nezbudovaném rukama“, se vine celou jeho tehdejší tvorbou. Je v tom kus snílkovské naivity, ale takové, která dojímá místo aby budila posměšky.