Whitest Boy Alive

První kapelou dvaatřicetiletého rodáka z norského Bergenu Erlenda Øye byla v polovině devadesátých let indie folková kapela Skog, kde se poprvé potkal i se svým budoucím spoluhráčem Eirikem Glambekem Boem. Ještě před tím se na nějaký čas zabydlel v Londýně, po svém návratu do Skandinávie se z nezávazného jamování s Eirikem zrodily první písničky, které začaly předvádět pod hlavičkou Kings Of Convenience. Už jejich debut Quiet Is the New Loud vzbudil velké pozdvižení, o něco později vyšla také její povedená remixová podoba Versus. Erlend sklidil ještě další obdiv poté, co nazpíval hity Remind Me a Poor Leno na opěvovanou desku Melody A.M. dvojice Röyksopp.

To už měl ale v hlavě náčrt svojí sólové, klubovou elektronikou výrazně ovlivněné sólové desky, pro níž natáčel materiál na svých cestách po Evropě i v zámoří a spolupracoval se jmény jako Prefuse 73 nebo Schneider TM. Sólovka Unrest vyšla v lednu 2003, pod svým vlastním jménem vydal později ještě svůj remixérský příspěvek do věhlasné série DJ Kickslabelu K7!. Stejný rok, 2004, patřil i nové desce KOC, nazvané Riot on an Empty Street, po jejímž vydání se však brzy cesty obou muzikantů rozešly. Erlendova vedla do Berlína, kde navázal na práci na svém dalším projektu The Whitest Boy Alive. Původně elektronická kapela však zatoužila po živém hraní, a tak během několika měsíců vykrystalizovala sestava Erlende (kytara a zpěv), Marcin öz (basa), Sebastian Maschat (bicí) a Daniel Nentwig (klávesy).

V té době natočili během pár dní v berlínském klubu Cafe Moskau i debutové album Dreams. Jako kdyby se do nahrávky promítla střídmost úmyslně udržovaného soc-realistického interiéru klubu, The Whitest Boy Alive nahráli minimalisticky střídmou popovou nahrávku s lehkou příchutí klubové elektroniky i melancholického indie rocku. Absence aranží obnažuje upřímnost a křehkost písní, jimž vévodí Erlendův nezaměnitelný hlas. Umí být zasněný, letargický, zranitelný, jindy je odměřený a přesto dokáže vybudovat intimní spřízněnost s posluchačem. Často se zdá jako kdyby ani nezpíval, jen nenuceně přednáší texty a mezi slovy nechává volně plynout čas. Písně o rozbitých vztazích jsou plné melancholie, nicméně zároveň mají sílu povzbudit jako třeba Don't Give.

V roce 2009 kapela vyrazila na dlouhé turné do zámoří a na jeho konci v mexickém městě Punta Burros Nayarit vzniklo i její druhé album Rules. Všech jedenáct skladeb na albu bylo nahráno živě, bez jakýkoliv efektů či zvukových úprav, které by nebylo možné zahrát naživo při koncertech.