Witch Hats - Pleasure Syndrome

O nová jména australské hudební scény není v posledních letech nouze. Docela nedávno hráli i u nás tribální My Disco, tajemní HTRK nebo bluesově dojímaví The Kill Devil Hills. A mohli bychom pokračovat: New War, Slug Guts, Beaches, Tame Impala… Australská scéna nadále bují, stále ukrytá zrakům okolního světa. Neuzavřená, snad jen poněkud vzdálená. Ostatně ani The Drones, zřejmě největší kapela tamní scény posledních let, nemají jinde než na vlastním kontinentu takovou pozici, jakou by si zasloužili. Právě jejich kytarista Dan Luscombe doporučoval při návštěvě Prahy skupinu Witch Hats coby velkou naději. Dobrý tip. Vlivný australský server Rave Magazine jejich nové album Pleasure Syndrome označil rovnou za moderní australskou klasiku.

Witch Hats debutovali v roce 2006 EP Wound of a Little Horse, které o dva roky později následovala suverénní kolekce Cellulite Soul. Obojí v produkci Phila Calverta – někdejší bubeník hrdinů australské scény The Birthday Party kočíroval a jistě i povzbuzoval jejich špinavé výboje. Drtivé postpunkové blues sice občas ztrácelo na razanci, ale celistvý výraz naznačil budoucí možnosti. Naplno jejich talent vyrazil na EP Solarium Down the Causeway. Šestipísňová nahrávka vyšla v roce 2009 a obsahuje i song, který dal před pár měsíci jméno jejich druhému dlouhohrajícímu albu. Witch Hats si na EP podrželi špinavost a hrubost, ale změtí vybuzených kytar jasně probleskují ohromné hitové momenty, ideálním příkladem může být singl Check the Center. Novinka Pleasure Syndrome jde v tomto směru ještě mnohem dál, kapela se zklidnila a hlavně vyrostla. Aniž by ztratila cokoli z masivní energie a napětí, předkládá kolekci ambiciózních a hitových písní, které navíc dodala produkce zkušeného Caseyho Rice (The Dirty Three, Tortoise) vzdušnost, otevřenost a rozhled.

Od úvodní The Bounty je jasné, že se Witch Hats nevzdali dosavadních prostředků – průbojných postpunkových rytmů, spletité houštiny drásavých kytar a výrazného zpěvu, jen najednou je používají úplně jinak. Dříve se s nimi okázale chlubili, dnes je ve struktuře skladeb pečlivě ukrývají. Přímočaré rockové skladby tyhle podvratné motivy prozrazují až po několikátém poslechu, skupina je tahá z klobouku tak elegantně a samozřejmě, že si toho zprvu ani nevšimnete. Přes klenuté refrény a vyrovnaně plynoucí melodie se divoký spodní proud dostává na povrch jen pozvolna. Kolikrát působí až jako pověstný bílý šum, jehož původ je neznámý. Witch Hats si v tom libují do posledního detailu a právě tahle poutavá hra se zvukem dělá z alba Pleasure Syndrome poživačnou až lascivní událost. Opakované poslechy prohlubují dobrodružství a zaručují návyk.

Při hlubším pohledu na texty přichází další hry a klamání tělem. Přímočaré hitové kousky jako Pissing in the Snow nebo Another Worthless Body Sold nejsou vůbec takovou libůstkou, jakou slibuje jejich outfit. Australské katarze jsou pověstné, v podání Witch Hats dostávají nový rozměr. Rodáci z Melbourne se drží stejné krevní linie jako jejich vzory, temné obrazy a přirovnání halí na Pleasure Syndrome barokně popová roucha. Možná nejromantičtější song z alba se příznačně jmenuje In the Mortuary. Účinek skladeb často násobí odtažitý projev Krise Buscombea, autora většiny skladeb, který se na albu vyprofiloval coby jeden z největších songwriterských talentů současné australské scény. Pleasure Syndrome je vyrovnanou sbírkou skvěle vystavěných písní, Buscombe se může směle postavit vedle Garetha Liddiarda (The Drones) nebo Conrada Standishe z (bohužel) předlouho mlčících The Devastations.

Na opačné straně světa vyrostla další hvězda: jméno Witch Hats si rozhodně zapamatujte. Pravdou je, že s novým směřováním možná úplně všichni v kapele nebyli srozuměni, během práce na Pleasure Syndrome se vyměnila hned polovina členů. Kris Buscombe si ale stál za svým a vzhledem k výsledku to můžeme jen kvitovat. Pleasure Syndrome je potěšení poslouchat a za rozkoš je třeba přinášet oběti. Witch Hats to zvládli skvěle.

vyšlo ve Full Moonu #21