Wolves in the Throne Room - Celestial Lineage

Enigmatičtí, ale tajemnem okatě nehýřící blackmetalisté Wolves in the Throne Room jsou ideální vstupní kapelou do žánru pro posluchače, kteří mají pocit, že jim černobílé strašení nemůže nic dát. V jejich tvorbě není po „sejtnovi“ ani stopy. Naopak. Tohle je black metal s opravdu duchovními přesahy.

„Celestial Lineage“, čtvrté album amerického bratrského dua, totiž náleží k black metalu, který není orientován na destrukci a pocity zmaru, ale naopak z něj vyvěrá něco nového a povznášejícího. Zde se do špíny nepohřbívá, zde se z ní něco rodí. Kombinace syrové a v podstatě žánrové blackové hry, éterického ženského vokálu a prvků alternativnějších metalových směrů pak dává vzniknout extrémnímu metalu nabízejícímu transcendentno a tím opravdu nemíním stavy po patnáctém pivu vypitém na Masters of Rock.

Spirituálnímu nádechu zde napomáhá lehký odér folklóru, který staví blackové jádro do úplně jiného světla. Žádná chvíle alba není obyčejná, do každé se promítá surovost i majestát; jako by v té hudbě ležela tíha velké historické zkušenosti. Díky tomu ze skladeb jako „Woodland Cathedral“ vyloženě vyvěrá očista, díky které nemá vůbec cenu hovořit o žánru. Ten je zde dílčím nástrojem, rozhodně ne cílem. I některé autentické zvuky, které kapela zapojila, přibližují album smysluplně alegorii přírody, kolem níž Vlci odjakživa krouží. Nebojme se proto říct, že je „Celestial Lineage“ jako lesní rituál, během něhož napadá do studánky kupa černého popela, ale na jehož konci bude průzračnější než kdy dříve. Tohle je hudba, z jejíhož poslechu lze vzejít obohacen.

Album dokáže místy bezmála uvádět do transu i k úplnému soustředění na to, co se na něm odehrává. Až jsem si říkal, jak tyhle skladby vznikaly a co při tom zažívala sama kapela. Tohle totiž není hudba, která by vznikala jen tak; tohle není hudba nepolíbených.

Kouzlo „Celestial Lineage“ vychází z emocionální ždímačky intenzivních post-rockových ploch, nadpozemského zpěvu vokalistky a znalkyně perské kultury Jessiky Kenneyové a v neposlední řadě i blackového základu a zápalu. Díky tomu všemu je uceleným zážitkem, který dává smysl jak v kontextu diskografie kapely, tak v kontextu žánru, který už dávno není o ušmudlaných bubácích.

recenzi poskytnul hudební server Aardvark