XIII. století - Dogma

27.02.2015 - 12:53  |  tomsik

Každé nové album „třináctky“ je pro fanoušky velkou událostí. Od poslední „Vendetty“ uplynulo už moře času a „Vampire Songs“ byl výběr starých písní. "Dogma" přináší typické ingredience z nichž kapela vaří celou svou kariéru, především pak na posledních albech. Jednoduché písně s maximálním důrazem na vokál a budování temné atmosféry s jasným hitovým potenciálem, s vytříbeným textem guru kapely Petra Štěpána. Kapela nemůže fanoušky zklamat, když si ji jednou zamilujete, je to láska na celý život. Maximálně se může dostavit pocit něčeho důvěrně známého, opakovaného, což by ovšem ve finále nemělo vadit. Po letech na scéně to má prostě těžké jak kapela, tak fanoušci, jeden druhého jen tak nepřekvapí.

„Labyrinth“ je stylové intro, které příjemně navnadí. „Kabarette Voltaire“ rozjede zajímavá a pro kapelu typická basová linka a potěší i chytlavý refrén. „Katakomby“ mi přijdou jako nejslabší kousek na desce. Jeden dokola opakující se úderný motiv nemá šanci více zaujmout. Úsměvné je kázání v textu „ignorujte MTV“, i když je u nás momentálně překvapivě aktuální (rozjezd MTV v ČR). K písni byl natočen videoklip. Další na řadě „Hypnotizér“ dostojí svému jménu. Opět maximálně jednoduchá píseň, ve které hypnotizuje Petrův vokál ruku v ruce s povedeným textem a perfektně doplňujícími klávesami. Atmosféra by se dala krájet, balit a prodávat na naše fotbalové stadiony. Typická „třináctka“ v pomalejších písních. Rychlejší „Černé slzy“ sebou konečně přinášejí téma smrti a mě mrazí v zádech, opět vynikající refrén, hodně povedená záležitost. „La Femme Fatale“ pomalý song, který opět sází na minimální hudební ekvilibristiku a na mohutné cákance atmosféry a dopadu Petrova vokálu na posluchače, úžasné především v noci. „Měsíc lovce“ je zasněná morbidní romantika a já „tvým vůním podléhám“. A je tady největší pecka na albu „Prokletí domu slunečnic“, která se rychle zařadí mezi absolutní skvosty kapely. Osudové klávesy, posmutnělá, přesto ne vyloženě depresivní, atmosféra. Hluboká, vyrovnaná, vypravěčská, a jiná než na zbytku alba, barva Petrova hlasu. Plus dokonale tísnivý text rovná se absolutní pocit blaha. Až umřu chci, aby mi tuto skladbu zahráli na pohřbu, na dokonalé aparatuře a pořádně nahlas. “Příteli dobrý jak mi chybíš tak, tak jak Bůh při mých motlitbách. Ach moje lásko, jak mi chybíš tak, jak víra má při mých motlitbách”. “Dogma” je závěrečný žalm ne nepodobný “Květům zla” z “Nosferatu”. Stylově se začalo i skončí “Martyrium”.

Celkové hodnocení je pak jen bezvýznamný pšouk, kapela si prostě sama nastavila maximální hranici nepřekonatelným albem “Nosferatu”. Každé album “třináctky” je osobité, fascinující, žije vlastním životem a tak to pro mě bude dokud “tunelem světla proletím”.