Yann Tiersen - Dust Lane

Libozvučný minimalismus skoro zmizel, na Dust Lane se slepý flašinetář zpod Eiffelovky asi nepřiživí. I francouzský odér vyčpěl, na pomníku se nepláče, univerzální jazyk melodické bonboniéry se přetavil do zpívané angličtiny. Tiersen šel do sebe a ze stínu Amélie už na dřívějších turné, na kterých v míře sehranosti a multiinstrumentality působila kapela jako střídmější Arcade Fire. A koncertní forma i obsah je na Dust lane dost cítit, společně s oblibou estetiky až bukolického lo-fi (La Traversée, dokument z nahrávání předchozí desky Les Retrouvailles, zobrazoval francouzského excentrika při jízdě na mopedu, honu na divoké housle (!) apod.) Nahrávalo se převážně u autora doma, když máš v chalupě oddaný orchestr, nevadí, že do ní prší. Host do domu, čagan do ruky, pan domácí věděl, co spoluhráčům poroučet a ze sebe tak setřást pověst etudového onanisty a posunout se blíž k impresivnímu sebenegrovi.

„Maximalizovat prostředky, minimalizovat jejich podíl na podobě celku.“ Nacucané dveře, co se nedovírají a průvan v strunách pak vypíchl producent Ken Thomas, známý obcováním se Sigur Rós či M83, což nelze přeslechnout ani na Dust Lane. Citlivě vymačkávané akordy, panoramatický theremin, post-rockové strunné mrholení. Avšak samotné studiové prostocviky by tak specifické pižmo nestvořily. Tiersen dokáže klasickým opakovaným vzorcům vdechnout jak „site specific“ audiovizuální atmosféru, tak jakýsi srdíčkový neodcizený pocit „známe to všichni“. Vybrnkávání a táhlý (ve skladbě Dark Stuff až drone) akordeon v jeho podání dokáže navodit dojem vlídných civilních rituálů až dětského rázu, což je sice bludný skákací panák zpět k Amélii, jeho podobná optika tu však byla dřív.