Yellowcard - Lift a Sail

Jsou alba, která lze bez uzardění hodnotit po pár dnech poslouchání a ani po půl roce byste jako autor na své recenzi nic neměnili. Pak ale existují desky, které si vyloženě říkají o více času na naposlouchání a je na nich zřejmé, že snaha o co nejrychlejší zrecenzování jim naopak ublíží. Určitý časový odstup a zklidnění emocí z dramatické změny zvuku do té doby jasně čitelné kapely vyžaduje i nejnovější nahrávka kalifornských Yellowcard.

Ti se na aktuálním albu "Lift A Sail" rozhodli hodit za hlavu téměř vše, co na svých předchozích sedmi počinech vybrousili takřka k dokonalosti, a s novým labelem Razor & Tie za zády se rozhodli nastoupit na novou cestu. Určitou roli v jejich směřování určitě hrály i události uvnitř kapely - dlouholetý bubeník Longineu W. Parsons III, jenž byl zároveň jednou ze stěžejních cihel formace, se rozhodl skupinu opustit, druhý klíčový člen, houslista Sean Mackin, naopak i přes rakovinu, jež mu byla diagnostikována před dvěma lety, v sestavě zůstal. Umělecké ambice třetí a také nejdůležitější postavy uskupení, frontmana Ryana Keye, zase dohnaly zpěváka k touze natočit desku, která se bude výrazně lišit od všeho, co Yellowcard nahráli v minulosti. "Lift A Sail" nakonec skutečně odlišná je, znamená to však, že je také lepší?

Na novince je znát, že nevznikala lehce. Odchod od Hopeless Records i situace uvnitř kapely zamíchala s její tvorbou tak, že najít klíč, s nímž by šlo k "Lift A Sail" přistupovat, skutečně není snadné.

Novou desku tak lze rozdělit do několika částí. V té úvodní na vás čekají vůbec nejtvrdší skladby, jaké kdy Yellowcard nahráli. Až hardrockový úvod v "Trasmission Home" příjemně navnadí na následující minuty, brzy ale zjistíte, že písně jako "Crash The Gates" nebo pomalejší "Lift A Sail" finty výše zmíněné písně jen opisují a tvrdší část materiálu se tak velmi rychle stává jednotvárnou. Potíž je také v tom, že mladistvý vokál Ryana Keye ani při nejlepší vůli není stavěn pro písně tohoto typu, neboť postrádá tu správnou hardrockovou agresi, razanci a hrubost. Snaha o tvrdost tak při nejlepší snaze vyznívá pouze polovičatě.

Zvláštní také je, že přes tuto snahu bylo překvapivě hodně místa věnováno baladám nebo elektronickým mezihrám, které ve výsledné mozaice působí nepatřičně. Úvodní singl "One Bedroom", který doprovází velmi působivý videoklip s důležitým poselstvím, se, i přes podobnost se strukturou "Fix You" od Coldplay, ještě dá považovat za klad alba, pak jsou tady ale kousky jako "Madrid", "MSK" nebo čistě klavírní "California", nad jejichž zařazením už zůstává rozum stát. I tentokrát si totiž kratší sirku tahá zpěvák, jehož hlas nemá sílu ani dostatečný počet výrazů na to, aby nástrojově nekomplikované skladby utáhl. Poslech tolika hudebně nenápaditých a textově kýčovitých balad je tak možný jen s určitým sebezapřením.

Do třetice pak "Lift A Sail" doplňují vlastně standardní punk-rockové rozbušky jako "Make Me So" nebo "My Mountain", které nakonec na osmé studiovce lze považovat za to nejlepší. Na druhou stranu - takových písniček už Yellowcard natočili bezpočet. Že nakonec došlo i na ně, lze přičíst tomu, že přes všechnu snahu o nové pojetí si partička nově posílená o bubeníka z rozpadlých Anberlin nejspíš nevěřila natolik, aby svůj pokus o nový koncept dotáhla do konce. Nedůvěru vůči novému zvuku tak nakonec podtrhl i videoklip ke klasické yellowcardí skladbě "The Deepest Well", jenž sázkou na jistotu akorát potvrdil, že skupina skutečně netuší, co s ní bude dál. Na jednu stranu se totiž snaží vykročit jiným směrem, na tu druhou jí ale k ráznému došlápnutí na novou zem chybí dostatek odvahy.

Shrneme-li si to, "Lift A Sail" nabízí pro fanoušky dřívější tvorby jen hrstku povědomých songů, co ale ani zdaleka nedosahují kvalit starších nahrávek. K rekrutování nových příznivců zase skupině schází jistota, opravdovost, uvěřitelnost a reálné dovednosti. Yellowcard tak natočili desku, která neví, čím chce být a koho chce vlastně zaujmout. I s dvouměsíčním odstupem se proto jedná o ukázkový případ experimentu, který vyšel jen z části. Nezbývá než doufat, že na deváté řadovce se pánové doopravdy rozhodnou, co vlastně chtějí.