Zola Jesus - Conatus

Ona je prostě zvláštní. Pseudonym jako nějaká bizarní burleska, přitom sama veskrze temně civilní a její zpěv skoro jako kdyby do té muziky vůbec nepasoval. Prvně jsem ji zaznamenal před dvěma lety, kdy hostovala na albu lo-fi projektu Former Ghost a už tehdy bych ji beze studu označil za osobitý úkaz na soudobé nezávislé hudební scéně.

Na aktuální desce „Conatus“ je Zola Jesus výrazově neuvěřitelně přístupná, otevřená, přitom však nezaprodává nic ze svého talentu. Ne, opravdu si nemusíte honit košili, hledat v písku hranici mezi svrchovanou nezávislostí, alternativou a řekněme širokospektrální popinou. Zola (vlastním jménem Nika Roza Danilova) se možná vzdaluje té syrové experimentální identitě, skrze kterou si „udělala jméno“, jistý komerční úspěch jí však rozhodně nestrhává k jakémukoliv lacinému elektropopu. Ač působí mediálně zajímavě, v jejím případě bezpochyby nehrozí druhá Lady Gaga, masochistický latex a sandály z hovězího bůčku. Skrze svou tvůrčí nezaměnitelnost i logický hudební vývoj stále zůstává neortodoxní a do jisté míry poutavě nečitelná.

Pokud bych měl sáhnout k nějakému neprvoplánovému srovnání, napadá mě loňský debut kanadského seskupení Austra. Jeho ústřední osobnost, multitalentovaná Katie Stelmanis, stejně jako Zola koketovala s operou a operním zpěvem, takže umí svůj hlas využít minimálně stejně kreativně. Avšak na rozdíl od syntezátorově tanečních, bezmála new wave Kanaďanů, působí Američanka s ruskými kořeny na své druhé řadovce mnohem více artpopově, potemněle.

Před těmi pár měsíci mnou album „Conatus“ na první poslech prošlo jako kvalitní destilát – rychle a víceméně bez následků. Logicky jsem se tudíž sám sebe ptal, kde je sakra problém? Obývákové lo-fi nahrávání nahradilo profesionální studio, což se podepsalo na čistotě i vrstevnatosti výsledného zvuku a do značné míry i na projevu celého alba. Všechno najednou bylo v prapodivném souladu – chvílemi poměrně přístupný darkwave sound s jemným souzvukem neoklasiky (smyčce v „Hikikomori“ nebo čistě klavírní balada „Skin“), jindy zas zvláštní odkaz osmdesátkových syntezátorů („Ixode“ a jednoduchý beat v „Seekir“) až po umírněné experimenty (mimoděk bezmála „depešácký“ nápěv ve skladbě „Vessel“).

Odpověď na svou otázku jsem ale dostal teprva při druhém, lépe při třetím poslechu. I přes fakt, že desce nechybí hudební vyzrálost a naopak dle mého postrádá výraznější nadčasovost, má až neuvěřitelnou schopnost být doobjevována. S každým dalším přehráním odkrývá něco, co vám při tom předchozím uteklo, i když se díky formátu postavenému na nezaměnitelném vokálu a jednoduché hitové melodii může stokrát zdát, že tady už vás prostě nic překvapit nemůže.

Ostatně právě opakování motivů, ten základní mustr „vokální linka plus čitelný podkres“ způsobuje, že se první polovina alba může zdát silnější, chytlavější, kdežto ta druhá jakoby ztrácela dech. Navzdory téhle možné rozpolcenosti je „Conatus“ kompaktním popovým albem, které sice nemá potenciál bezvýhradně strhnout, rozhodně však dává Zole prostor být maximálně původní a jednou snad, pakliže neztratí hlavu, svým způsobem nadčasovou. Vnímání hudby, jak tvůrčí tak čistě posluchačské není o pózách, ale vždy o hodnotách, osobitých a intenzivních, takže překlad názvu desky, sice „Kupředu“, je víc než výmluvný. Tvůrčí posun, jehož intenzitu a hodnotu prověří a ověří pravděpodobně až další řadová deska.

recenzi poskytnul hudební server Aardvark