Zvíře Jménem Podzim - Zvíře jménem Podzim

Podzimní melancholie, mlhy a barevné listí. Smutek, který se umí zaříznout hluboko pod kůži, ale má v sobě i dost naděje. Smutek, v němž se dá najít i vlastní kousek štěstí nebo radosti. Období před koncem roku, kdy leckdo bilancuje a vyhodnocuje. Zvíře jménem Podzim, nová kapela Jakuba Königa, žije přesně v tomhle prostředí. A jako by tu byla už roky. A vlastně, alespoň ve svém zárodku, tomu tak opravdu je.

Psal se první listopad roku, kdy v Čeljabinsku dopadl meteorit, roku 2013. Jakub König se vracel domů z práce, přešel lávku (jo, tu, co před pár dny spadla) do Stromovky a dal se cestou směrem k Bubenečské nádražce. Poblíž viaduktu jej přepadl takovej divnej pocit. Jako by zahlídl něco utíkat v trávě. Možná to byl pes, možná kočka. A zároveň na něj padla nečekaná úzkost, se kterou si dle svých slov vůbec nevěděl rady. "Úplně mě pokroutila, nahrbila, něco se vevnitř pohnulo, převalilo. Něco černýho, těžkýho, temná hmota duše," napsal si na svůj Facebook. Když přišel domů, nakreslil si tenhle obrázek a připsal k němu nápis Zvíře jménem Podzim.

A život plynul dál. Jakub hrál jako Kittchen, psal písničky, kreslil, pracoval. Občas někde použil to sousloví Zvíře jménem Podzim. To, co charakterizovalo pocit, kterému budete rozumět, když si poslechnete tuhle desku. V té době ale ještě deska ani kapela neexistovaly, přesto se tu objevovaly první zárodky, které ještě jako Kittchen zaparkoval třeba na svůj soundcloud a které leckdy vznikaly ještě před tím, než bylo Zvíře pojmenováno. Z té doby je třeba původní "Alice" (dnes "Černou").

Další takový výlet do historie nás zavede o tři roky zpět. Tenkrát probíhala soutěž o znělku, která by následně hrála z amplionů na Kolínském nádraží. Té se Kittchen zúčastnil s touhle písní. A i když nevyhrál, někde v archivu a v podvědomí zůstaly tyhle základy pořád uložené. Čekaly na svůj čas. Dnes pak máte radost, jak úžasně "Kolíne", která posloužila i jako hlavní propojovací linka s knihou, která vyšla spolu s albem a jmenuje se stejně jako kapela, vyrostla, i že si ten motiv dnes hraje z amplionů na nádraží alespoň v rámci této desky.

A pak se zrodilo Zvíře. Kapela o velikosti menšího orchestru. Spojení vzácných muzikantů, kteří fungují už v jiných skupinách. A těch muzikantů je tolik, že tu vyjmenuju třeba jen Tomáše Neuwertha (Kittchen, Nierika, Kafka band), Marii Kieslowski (Kieslowski), Veru Linhartovou a Ondru Mataje (27), Terezii Kovalovou (Calm Season) a Aid Kida a všem ostatním skvělým spoluhráčům se omlouvám.

Zvíře jménem Podzim je z mnoha stran semknutý projekt, jenž pozornému posluchači, který navíc zná i Kittchenovu tvorbu, přináší spoustu vazeb a vzájemných propojení. Ať už jde o hříčku "dneska sníš svý sny" (Kittchen snědl svý psy) nebo o tramvaj, která z Kittchenovy "Soboty" dojela až do Zvířecí "Neděle", nebo o odkazy mezi jednotlivými skladbami právě na této desce. Rádi tu tyhle souvislosti objevujete a při poslechu si je užíváte.

A teď se znovu vrátím k tomu pocitu, který Jakub popisoval jako "A zároveň na mě padla nečekaná úzkost, se kterou jsem si vůbec nevěděl rady. Úplně mě pokroutila, nahrbila, něco se vevnitř pohnulo, převalilo. Něco černýho, těžkýho, temná hmota duše." Tak nějak lze ale popsat to, co z alba sálá a nejlépe to vycítíte na koncertě. Těžko hledáte jiná slova, těžko to vysvětlujete. Jakub König jako by našel svou cestu k čemusi transcendentnímu, magickému. Nachází své démony, o kterých jednak hodně otevřeně zpívá, ale kteří spolu s ním a s celou kapelou vycházejí i z hudby jako takové.

"Zvíře jménem Podzim" (a teď myslím to album) je jednolitá deska, která nejlíp funguje dohromady. To album má svůj jasný příběh a je to ten nejlepší soundtrack k podzimu, který znám. I tak z něj lze vytrhnout jednotlivé skladby, které umí fungovat samy o sobě. Ať už je to skvělá "Žádný město", která navozuje tu čistou a posvátnou atmosféru písní skupiny 27 (právě vydávají druhou desku), nebo "Neděle", která dokáže smutek, splín a mizérii nečekaně vygradovat až k pozitivnímu závěru v nalezeném smyslu života, totiž že "všichni chceme bejt aspoň chvíli šťastní", a to i přesto, že se "všichni společně řítíme ke katastrofě". Prostě i když to nevypadá úplně dobře, je příjemný si to udělat hezký.

A stejně jako zmiňovaná "Neděle" i celé album je vlastně hodně o tom splínu a depresi a smutku a mlze a tmě, ale na závěr v "Satelitech" přece jen vysvitne slunce. V písni, kde každej může "sníst svý sny", lehnout si do trávy a přát si přání s padajícími hvězdami. Pro Jakuba Königa tahle deska a kniha a životní období (v průběhu nahrávání alba se stal tatínkem) musí být jeden velký splněný sen. Nahrál svou desku desek, která pro mne funguje podobně (a omlouvám se za to přirovnání) jako "Let Love In" od The Bad Seeds. Skoro, jako by se tady Jakub tomu Nickovi přiblížil (a myslím tím emociálně) až na dotek prstů.