ZZ Top - Tres Hombres

Třetí album katapultovalo ZZ Top mezi bluesrockovou elitu a dotáhlo kontury jejich specifického zvuku. Vousatá image je zatím daleko a osmdesátkové synťáky ještě dál, ale základní kameny už jsou zasazeny a trojlístek jižanských srandistů už si nelze splést. Na bluesrockovém půdorysu se Billy Gibbons vyprofiloval v originálního kytaristu, krále úsporných licků a úderných, eroticky dusných riffů, které z písní jako Waitin' for the Bus, Precious and Grace nebo La Grange udělaly prakticky okamžitě klasiku.

Jako zpěvák disponuje nepříliš průrazným, jakoby přiškrceným hlasem, který ale svým úsečným frázováním se začouzeným soundem kapely skvěle koresponduje. V jednom případě – Beer Drinkers & Hell Raisers – se u mikrofonu střídá s Dusty Hillem, a právě tenhle song by mohl klidně sloužit jako příhodná demonstrace na hypotetickém semináři „Proč hudba ZZ Top tolik frčí mezi motorkáři“. Její neústupný, vpřed uhánějící rytmus přímo vybízí k usednutí do sedla něčeho hodně silného. Tenhle model se pro skupinu brzy stane poznávacím znamením, ale album Tres Hombres je pestřejší.

Najdeme tu i charakteristicky zatěžkané ploužáky Hot, Blue & Righteous a Have You Heard?, lehký dotek latiny v Shiek, méně typický je i výlet do hardrockového mainstreamu Move Me on Down the Line. Největším hitem se stalo hookerovské boogie La Grange, v níž má vokální linka spíš roli uvaděče a po zbytek času je skladba výkladní skříní Gibbonsova efektního kytarového stylu. Svorníkem pro desítku docela různorodých songů je jasné vědomí bluesových kořenů, schopnost na ně svébytně navazovat i všudypřítomná hédonistická odvazovost. Tyhle fláky bez osytchu hlásají, že jsou tu především pro zábavu. A tak to bylo u ZZ Top vždycky.