Adrian T. Bell - Night And Day

Ty časy, kdy jsem hltala Prostitutky Adriana T. Bella a Martina Přikryla, v metru manicky kývala hlavou do rytmu jejich debutu a zároveň vrcholu Get Me Out of Here, odletěly jako saze komínem. Kdyby mi před deseti lety někdo řekl, že slepě zopakuji chyby své matky, které jsem jí v patnácti drze a zároveň soucitně předhazovala, a ještě o tom budu psát v recenzi, tvářila bych se asi podobně vyjeveně jako Adrian T. Bell, když loni přebíral cenu hudebních kritiků Apollo za svou první sólovou desku Different World.

Jeho novou nahrávku Night and Day nebudu popisovat jako „příjemnou na poslech“ nebo „přijatelnou pro spoustu lidí“, čímž zároveň apeluji na vyškrtnutí těchto výrazů ze slovníku kritiků čehokoliv. Ta deska je dobrá, dokonce lepší než Different World. Není to bezmyšlenkovité rokenrolové jančení, spíš zpověď padesátníka s otevřenou hlavou a očima, co se umí dívat. Deska od někoho, kdo už ví, na čem v životě záleží, a má se zdravě rád. Dejte jí několik poslechů a dočkáte se uklidňujícího, dokonce terapeutického účinku. Až potřetí sjedete skvostnou Don’t Tell a Soul, podle mého vrchol alba, možná zjistíte, že sračky, ve kterých plavete, se při jiném úhlu pohledu mění v Matušku, a že světlo a naděje kolem vás tančí své pas de deux už nějakou dobu, jen ještě nevíte, jak to celé uchopit.

Melodie popovějšího ražení některým kusům i Bellovu hlasu, pro který je těžké nemít slabost, vyloženě sluší (Three Coffees). Experimentování s funkem a soulem slyšitelné v řadě skladeb není pro mě, nicméně oldschoolová harmonika v houpavé náladovce On My Own je doslova rozkošná (opravdu jsem to slovo použila?). Asi nebudu daleko od pravdy, když Blood on My Hands, doprovázenou vkusným černobílým videoklipem, označím za hitovou. Snad jen ta přílišná uhlazenost a snaha nešla s tím, co si představuji pod pojmem rock, nikdy moc dohromady. Trocha špíny by neškodila.

Deska je jaksi zábavně dospělácká a není nutné to vnímat pejorativně. Přímočaré texty v některých momentech těší, jinde by člověk ocenil trochu méně dřevnosti a víc metafor. Závěrečná country romantika Big Italian Wedding je dojemná, jdu si chystat šaty. Na druhý pokus. Night and Day není výstřelem z Aurory, ale dodá vám pocit, že všechno dobře dopadne. A s tím už se žít dá.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #59.