Helms Alee - Stillicide

Jestli kdy hrála nějaká postcobainovská kapela opravdu grunge, tak snad jenom přes vyhulené zesáky Verellen, až fousy rašily. Zajímalo by mě, co na to vrchní čtenář muzikantských (auto)biografií a odborník přes žánr s dávno ustřeleným ksichtem, pan Bialčus. Nikdo neprošel, všichni to schytali. Ale co Harkonen? Jako by se letos všichni posrali a chtěli nám podzim z(ne)příjemnit vlastními výpisky z truchlivých deníků. Někomu umře dítě, jinému se málem nenarodí, něčí matka schytá rakovinu a kdosi nenávidí celej tenhle posranej život, celej zkurvenej svět! A pak jsou tu Helms Alee – opuštěný kmen v undergroundu, odkud sem a tam vykouknou i na schodek větších pódií, ale stále se drží. Nebo nechytají. Po minulé Sleepwalking Sailors to moc nepobírám – nejděsivější krásná deska s nejkrásnějším děsivým obalem je konečně dostala i k nám a to byla poslední kapka. Mám přání a nebojím se jeho naplnění.

V kapele nad Benem Verellenem pořád převažují ženy, pořád skládá každý všechno a hlas Hozoji Margullis pořád vyvolává mrazení v týle a chvění všude jinde (ale fuj!). Tohle je naživo rituál a deska čtvrté patro totemu. Nebo druhé? Ne náhodou navazuje úvodní piano tam, kde křupavý debut Night Terror skončil. Ale právě on byl první, nastavená laťka, kam až se budou pokládat další setnuté hlavy, další spadlá čelist napíchnutá na ostruněném kůlu. Čert vem chronologii, ani letos přešlap. Je pravda, že od minula to měli sakra těžké, jenže trio zrozené tam, kde poslední rocker vykvetl, nesází na jistotu. Nápaditější postupy ve správně flanelovém aranžmá aby jeden pohledal, stejně jako tu skladbu (Galloping Mind Fuk si v jeden moment zarapujete, tak že by ona?) čnící ze semknutého alba. Tohle prostě strašně maká, ať už si dáte kteroukoliv stranu kteréhokoliv LP. To letošní ale spolehlivě funguje na dobrou náladu, pokud vás otravuje a chcete se jí zbavit.

Přeju si, aby se Helms Alee přestal váš radar vyhýbat. Vás všech! Aby dostáli pozornosti, kterou si jejich muzika zasluhuje, aby byl svět pro jednou fér. A i kdyby přerostli ve velkou kapelu, upsali se třeba Nuclear Blastu a vyměnili dodávku za letadlo, jezdí přeci jenom s Russian Circles a ti už naučili pokoře nejednu sebranku. Tím spíš, že tady seminářů netřeba.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #66.