Byt v panelákovém pokoji, nábytek dost pamatuje, na stěně fotka, možná toho samého domu, za jehož plastovými okny se nacházíme. Zpoza zavřených dveří tepe elektronika, jejíž sound zní lehce zaprášeně, podobně jako pokoj, byt i dům sám. Vesmírné povrzávání, jež připomene dávné novátorské experimenty skladatele Zdeňka Lišky vystřídá hutný, ploužící se beat. Jednoduchost melodických linek, jistota pravidelného rytmického tepu, melancholicky zahloubaná slova. Scéna a situace, kterou evokuje album "Plastová okna" formace B4.
Žádné nové tváře na scéně to nejsou. Matadoři, toho času redukovaní na tandem David Freundl a Tomáš Procházka, toho mají za sebou docela dost. Od roku 1998 stihli nahrát hromadu experimentálně-elektronických alb, desku coverů Plastic People of The Universe i dostat cenu Vinyla. Někdy bývají řazeni ke krautrocku a jejich hudba v ledasčem tohle německé hudební hnutí připomíná - hlavně onu elektroničtější část reprezentovanou třeba takovými Tangerine Dream (přidejte k jejich zvuku ještě trochu Pink Floyd a základ skladby "Mám svou zemi rád" s textem producenta Ondřeje Ježka je na světě).
"Plastová okna" jsou ideálním doprovodem k podzimní melancholii, zvláštním zamyšleným písničkářstvím, které v mnoha ohledech připomene "Vlky u dveří" Umakartu. Snad je to jakousi evokací pohledu zevnitř ven skrze okno, po němž stékají kapky deště, příjemným smutkem, který to vyvolává, anebo snad tím, že styl, kterým Tomáš... číst dále
Byt v panelákovém pokoji, nábytek dost pamatuje, na stěně fotka, možná toho samého domu, za jehož plastovými okny se nacházíme. Zpoza zavřených dveří tepe elektronika, jejíž sound zní lehce zaprášeně, podobně jako pokoj, byt i dům sám. Vesmírné povrzávání, jež připomene dávné novátorské experimenty skladatele Zdeňka Lišky vystřídá hutný, ploužící se beat. Jednoduchost melodických linek, jistota pravidelného rytmického tepu, melancholicky zahloubaná slova. Scéna a situace, kterou evokuje album "Plastová okna" formace B4.
Žádné nové tváře na scéně to nejsou. Matadoři, toho času redukovaní na tandem David Freundl a Tomáš Procházka, toho mají za sebou docela dost. Od roku 1998 stihli nahrát hromadu experimentálně-elektronických alb, desku coverů Plastic People of The Universe i dostat cenu Vinyla. Někdy bývají řazeni ke krautrocku a jejich hudba v ledasčem tohle německé hudební hnutí připomíná - hlavně onu elektroničtější část reprezentovanou třeba takovými Tangerine Dream (přidejte k jejich zvuku ještě trochu Pink Floyd a základ skladby "Mám svou zemi rád" s textem producenta Ondřeje Ježka je na světě).
"Plastová okna" jsou ideálním doprovodem k podzimní melancholii, zvláštním zamyšleným písničkářstvím, které v mnoha ohledech připomene "Vlky u dveří" Umakartu. Snad je to jakousi evokací pohledu zevnitř ven skrze okno, po němž stékají kapky deště, příjemným smutkem, který to vyvolává, anebo snad tím, že styl, kterým Tomáš Procházka zpívá/deklamuje, často (hlavně v pomalejších kusech) připomene onen zpěv-nezpěv Jaromíra Švejdíka (například "Chci spát" či nostalgická "Sudety"), který jako by se prolínal s ostřejším, jaksi bdělejším, ne tolik melancholickým přístupem bouřliváka Samira Hausera ("Území" by klidně bez výraznějších úprav mohla zapadnout do tracklistu aktuální desky Vanessy).
Jakkoliv je nosnou náladou alba propršená melancholie, hudebně je nahrávkou elektronicky barevnou a hravou. Depešácky vyklenutá "We Are Stars", titulní instrumentální triphop, hromady elektronického cvrlikání, beaty hutné tak, že se u nich jen těžko nedá přikyvovat hlavou do rytmu, i náhlé zlomy do rozprostřených vznešených zvukových ploch či jazzových sól. "Plastová okna" unesou opakované poslechy, jsou mnohovrstevnatým kusem, který dovede příjemně překvapit i napotřetí, napočtvrté. Přes léto asi bude ležet v poličce, na podzim na něj ale určitě zase dojde.
Komentáře