Lamb - 5

Řekni mi jediný dobrý důvod, proč neudělat další desku Lamb,“ pobídl jednoho loňského dne během telefonátu Andy Barlow svou hudební souputnici Lou Rhodes. Fanoušci měli tuto otázku na mysli od roku 2004, kdy elektronické duo nečekaně skončilo, a muselo uplynout ještě dalších šest let, aby ani ti dva žádný dobrý důvod nenašli. Loňský podzim byl nakloněn nové desce Lamb.

Už v létě 2009 jehňátka prolomila mlčení nadšeně přijatým turné, při němž se premiérově stavili i u nás. Turné mělo především vzpomínkový charakter, takové to best of live. O vyhlídkách na nový materiál mluvili zdráhavě, ba vyhýbavě. Iniciativa musela vzejít z Andyho strany nejspíš i proto, že se Lou jako zpěvačce daří po rozpadu kapely dobře. Velkým krokem v usmiřovacím procesu bylo, že jí nabídl, že může novou sólovou desku One Good Thing (2010) natočit v jeho venkovském studiu. Nezůstalo jen u poskytnutí prostor a vybavení; nakonec jí vydatně pomohl i coby producent a muzikant. I když se jednalo o jiný způsob spolupráce než u Lamb, nejspíš někdy v tu dobu znovu přeskočila jiskra.

Našly by se tucty firem, které by dnes už odrostlou ovci při reunionu zpracovaly od vlny až po maso, jenže to je pro Andyho Barlowa a Lou Rhodes slepá ulička. S určitou nejistotou, zda budou po letech ještě někoho zajímat, obeslali starý mailing list s tím, že se chystají nahrávat a že by výrobu alba rádi financovali z předobjednávek speciální fanouškovské edice. Pokud dobře chápu číslování 2CD/knížky, která dorazila začátkem května (se speciálním názvem „5. 5“), oddaných posluchačů se sešlo rovných dva tisíce osm set. Rozpočtem se rozhodně nemrhalo: šlo o nejméně nákladné natáčení v historii kapely, především proto, že probíhalo v Andyho studiu obklopeném, jak jinak, ovčími pastvinami.

Cílem, který si Lamb stanovili, byla prostá, pastorální atmosféra, hledání cesty, jak se jí lze elektronickou hudbou co nejvíce přiblížit. Chtěli si připomenout bezprostřednost a estetiku prvotiny. Nejlépe se jim to podařilo v písni Strong the Root, vsazené doprostřed desky. Její důležitost si dvojice dobře uvědomuje, protože ji zařadila i na bonusový disk, a to dokonce hned dvakrát – v instrumentální verzi a jako a cappella. Přesně zde se ukrývá podstata Lamb, jako když od sebe odlomíte jin a jang. Koláž zvuků tepající energií na jedné straně a na té druhé duše v podobě nahého hlasu, oděného jen do fíkového listoví elektronických efektů. Lou Rhodes si po návratu od folku uvědomila, jak ráda má technologie, když se užívají vhodně. Andyho obratnost za zvukotvornými mašinkami dokonale souzní s jejím výrazovým chameleonstvím.

Na desce nalezneme polohy všech čtyř předchozích počinů, přičemž střízlivější produkční přístup vyléčil staré neduhy. Hlavním hostem je jako obvykle „třetí člen tandemu“ Jon Thorne, mistr kontrabasového groovu, sem tam zazní špetka smyčců. Barlow si často hraje s kontrasty přirozeně akustických a synteticky modifikovaných tónů a celé se mu to daří uhníst do kompaktního sonického těsta. Lou ho prý musela krotit; podobně jako jsou ve frázování zpěvu důležité zámlky, je potřeba v nepřeberném instrumentáři některými nástroji mlčet. Takhle se k posluchači dostanou i detailní záchvěvy použitého minima. Leckdy přechlazené jedničky a nuly jsou zahřáty na pokojovou teplotu užitím analogových zařízení, rozžhavenými elektronkami a přebuzeným magnetofonovým páskem.

Lamb se opět podařilo natočit desku, která ani zdaleka není prvoplánově optimistická, a přitom má takřka antidepresivní účinky. Člověk by skoro řekl, že ve verších typu „Včera v noci bylo nebe popelavější než hrob...“ se nemůže skrývat naděje. Ale je tam, byť možná pouze proto, že popelavá ještě stále implikuje světlo. Při poslechu vám zatrne, ale jejich hudba zároveň vykrajuje do obličeje široký úsměv, div že z něj neodpadne vrchní část hlavy.

(Pro Full Moon #15 - zkráceno.)