Pokud někdo hlásí návrat ke kořenům, je vždy něco špatně a navíc se to mnohdy ani nepodaří. Pokud za sebou má kapela spoustu alb a po rozličném experimentování se rozhodne vrátit ke zvuku, který ji proslavil, dá se to pochopit. Nepochopím to u mladého uskupení, které se stále hledá a které dodnes nepřekonalo svůj debut. Řeč je nyní o britské formaci Keane. Ta před osmi lety přišla s albem "Hopes And Fears", které je dodnes považováno za jedno z těch lepších britpopových počinů.
Mít místo kytary jako hlavní nástroj piano byl rozhodně originální koncept, zvláště když si uvědomíme, že v té době se stále dařilo kytarovkám (Franz Ferdinand, Razorlight). Bohužel hned na další nahrávce "Under The Iron Sea" se ukázalo, že pouze s klavírem to nepůjde. Následovala experimentální "Perfect Symmetry", na níž už dostaly slovo i kytary. Nejodvážnější počin (inspirace Bowiem, značný příklon k osmdesátkovému synthpopu), ale nevyvolal zasloužené reakce a následné EP "Night Train" pak už bylo úplně mimo - došlo i na hip hop a japonský pop. Skalní fanoušky tak určitě potěšila zpráva, že se Keane rozhodli vrátit ke svému ranému zvuku. "Strangeland" je ale obrovským krokem zpátky a rozhodně si nezaslouží aplaudovat. Spíše naopak.
Dnes již čtyřčlenná formace (baskytarista Jesse Quin se konečně stal plnohodnotným členem) ještě před vydáním prohlašovala, že nová deska by neměla stát na produkci, ale na skladbách - mělo jít o kolekci plnou... číst dále
Pokud někdo hlásí návrat ke kořenům, je vždy něco špatně a navíc se to mnohdy ani nepodaří. Pokud za sebou má kapela spoustu alb a po rozličném experimentování se rozhodne vrátit ke zvuku, který ji proslavil, dá se to pochopit. Nepochopím to u mladého uskupení, které se stále hledá a které dodnes nepřekonalo svůj debut. Řeč je nyní o britské formaci Keane. Ta před osmi lety přišla s albem "Hopes And Fears", které je dodnes považováno za jedno z těch lepších britpopových počinů.
Mít místo kytary jako hlavní nástroj piano byl rozhodně originální koncept, zvláště když si uvědomíme, že v té době se stále dařilo kytarovkám (Franz Ferdinand, Razorlight). Bohužel hned na další nahrávce "Under The Iron Sea" se ukázalo, že pouze s klavírem to nepůjde. Následovala experimentální "Perfect Symmetry", na níž už dostaly slovo i kytary. Nejodvážnější počin (inspirace Bowiem, značný příklon k osmdesátkovému synthpopu), ale nevyvolal zasloužené reakce a následné EP "Night Train" pak už bylo úplně mimo - došlo i na hip hop a japonský pop. Skalní fanoušky tak určitě potěšila zpráva, že se Keane rozhodli vrátit ke svému ranému zvuku. "Strangeland" je ale obrovským krokem zpátky a rozhodně si nezaslouží aplaudovat. Spíše naopak.
Dnes již čtyřčlenná formace (baskytarista Jesse Quin se konečně stal plnohodnotným členem) ještě před vydáním prohlašovala, že nová deska by neměla stát na produkci, ale na skladbách - mělo jít o kolekci plnou potenciálních singlů. Zapamatovatelných momentů je na "Strangeland" ale málo. Druhá polovina dokonce má tendenci splývat a celkově nahrávce chybí výraznější moment typu "Is It Any Wonder?" nebo "Spiralling". Žádný risk nebo experiment, Keane tentokrát sázejí na jistotu.
Čeká vás dvanáct sladkých popových melodií, kterým vévodí pro Keane typické piano Tima Rice-Oxleyho a stále klukovsky znějící hlas Toma Chaplina. Snad až na skladbu "Black Rain", která je variací na současné Radiohead (s tím, že fanoušek Radiohead ji těžko bude brát vážně), jde o neurážlivý pop, který je plochý jak hudebně, tak textově ("If I am the river, you are the ocean / Got the radio on, got the wheels in motion" - "Silenced By The Night"). Songy jsou plné banálního sentimentu o vyrůstání v malých městech, a ač by se muzikanti rádi přiblížili Springsteenovi či Arcade Fire (jak se marně snaží v "On The Road"), nedaří se jim to.
Přesto pár světlých momentů na "Strangeland" najdeme. Úvodní "You Are Young", ač plná klišé, je hodně příjemná stadiónovka ve stylu U2. "Disconnected" je snad vůbec nejlepší skladbou na albu a dá se jí odpustit i přílišná podoba s "Everybody's Changing" z debutu a "Sovereign Light Café" je pak jediná, které svědčí již zmíněný nostalgický tón ("We were friends and lovers and clueless clowns").
Deska vznikla v produkci Dana Grech-Marguerata, který v minulosti spolupracoval například s Radiohead nebo The Vaccines, ale těžko říct, jaký vliv měl na konečný tvar, protože ten je nakonec strašně přízemní a utahaný. Keane sice nikdy nebyly kapelou, která by posouvala hranice žánru, ale dokázali vždy přijít s úžasnými momenty jako "Somewhere Only We Know". Novinka takové neobsahuje a hraní na jistotu hudebníkům dost podráží nohy. Je to škoda, protože jak dokázali na "Perfect Symmetry", když chtějí, dokážou dělat zajímavou hudbu.
Komentáře