Jen těžko se dá ubránit dojmu, že si James Blake svou dosavadní diskografií ve vzájemném střetu s eponymním debutovým LP na svoji vlastní osobu upletl bič. Stojí totiž uprostřed kontextuální množiny souvislostí, které jsou v tomto případě bohužel důležité pro celkové chápání Blakeova výstupu. Jednou z mála stálých konstant je ale fakt, že každý úhel pohledu na jeho LP z něj činí výjimečnou osobnost. A je škoda, že ten virální šrumec, který se kolem jeho osoby turbulentně vznáší, tak automaticky, po částech, značku "James Blake" háže do koše negativního kovošrotu.
Upřímně, i já mám občas pocit jisté přeblakeovanosti. V tomhle světle ten prokletý spirit ankety BBC Sound Of stále trvá. Jistě, celý žebříček spíše než kvality předpovídá finanční sukces jednotlivých aktérů. Ale při pohledu na letošní finální pětku se nestačí už jen významně drbat na bradě, je třeba se ptát. Spočívá budoucnost popu v návaznosti na radikální subžánry, jako je dubstep, nebo je jeho navléknutí do obecně platných zájmů a požadavků nejlepší cesta, jak jej ubránit před konzervací? Dubstep už prostě pronikl do mainstreamu, i když v naprosto jiné mutaci svého původního já. Jamie Woon sám říkal, že chtěl vždycky dělat pop, James Blake se od svého dřívějšího zvuku tak vzdálil, že nazývat ten současný dubstepem chce hodně velké koule. Navíc oba dva (coby zástupci dubstepu v letošní BBC Sound Of anketě) podepsali smlouvy u major labelů, takže... číst dále
Jen těžko se dá ubránit dojmu, že si James Blake svou dosavadní diskografií ve vzájemném střetu s eponymním debutovým LP na svoji vlastní osobu upletl bič. Stojí totiž uprostřed kontextuální množiny souvislostí, které jsou v tomto případě bohužel důležité pro celkové chápání Blakeova výstupu. Jednou z mála stálých konstant je ale fakt, že každý úhel pohledu na jeho LP z něj činí výjimečnou osobnost. A je škoda, že ten virální šrumec, který se kolem jeho osoby turbulentně vznáší, tak automaticky, po částech, značku "James Blake" háže do koše negativního kovošrotu.
Upřímně, i já mám občas pocit jisté přeblakeovanosti. V tomhle světle ten prokletý spirit ankety BBC Sound Of stále trvá. Jistě, celý žebříček spíše než kvality předpovídá finanční sukces jednotlivých aktérů. Ale při pohledu na letošní finální pětku se nestačí už jen významně drbat na bradě, je třeba se ptát. Spočívá budoucnost popu v návaznosti na radikální subžánry, jako je dubstep, nebo je jeho navléknutí do obecně platných zájmů a požadavků nejlepší cesta, jak jej ubránit před konzervací? Dubstep už prostě pronikl do mainstreamu, i když v naprosto jiné mutaci svého původního já. Jamie Woon sám říkal, že chtěl vždycky dělat pop, James Blake se od svého dřívějšího zvuku tak vzdálil, že nazývat ten současný dubstepem chce hodně velké koule. Navíc oba dva (coby zástupci dubstepu v letošní BBC Sound Of anketě) podepsali smlouvy u major labelů, takže ten trend zpřístupňování dubstepového zvuku bude ještě markantnější.
Blake svoji dosavadní producentskou činnost postavil do téměř vzájemné harmonie s písničkářstvím (jakkoliv je to slovo zavádějící). Čímž se dostávám k tomu biči, kterým jsem tímto článek začal. Pro dubsteppery už není dost dubstepový, pro vyznavače unylých melodií je málo melodický a ještě méně srozumitelný. Cover "Limit To Your Love" budiž výjimkou. Možná proto ten debut zní jako ideologický kompromis mezi jeho studiem populární hudby na Goldsmiths Collage a dubstepovým undergroundem, ke kterému měl vždy blízko. Je také potřeba připomenout vliv The xx, které pro Blakea leccos ulehčili. Svým minimalistickým pojetím ukázali kouzlo mezer. Blake tento krok ještě prohlubuje. Navíc výraznou basou a rozkrájenými samply se více odvolává (nebo dovolává?) k subkultuře, ze které vylezl a která ho od mládí formovala.
Je snazší si tu prázdnotu kolem něj představit a pocítit. I přesto, že hojně používaný vokodér může navodit iluzi dialogu, většinou ten text chápu jako zmučené alter ego zmučeného alter ega. Pojem dubstep při poslechu Blakeova debutu dostává plynatou podobu a naopak větší smysl nacházím v myšlenkách o novém směru písničkářství/songwritingu. Nebo jeho možnostech. Problém pak skutečně způsobuje zbožštění jeho série třech EP, přes jejichž optiku se na ten debut lze také dívat. Protože první a poslední, co člověka napadne, je zřejmě štítek POP. A ne každý tento fakt umí brát v tom pozitivním slova smyslu. Soulový zpěv, přesahy do gospelu, kytarové reflexe vlastních depresí. To vše v puzzle skládačce rozdrolených samplů či kapesních zvuků. Originalita je v dnešní době skutečně téměř prázdný pojem a mluvit o ní je vždycky dost o hubu. A ať už máte na hudbu Jamese Blakea jakýkoliv názor, jemu upřít nelze. Otázkou pak zůstává, jak brát bonusový track "Tep And The Logic", který je k mání při koupi jeho debutu skrze iTunes. Zní jako nevydaná skladba k EP "Klavierwerke" a my jen můžeme hádat, jestli to je gesto jdoucí vstříc zklidnění té zděšené části publika, nebo poselství pro příští nahrávku. Jeho vokál je totiž opět rozsamplován a využit poburialovsku, jako zlidšťující esence.
Na začátku šedesátých let Phil Spector pomocí vlastního vynálezu tzv. zvukových stěn udělal z popu epickou záležitost. Vzal jeho základní linii a v několika vrstevnaté obalovací kůře z pompéznosti udělal běžný vyjadřovací prostředek. James Blake teď dost možná stojí na opačném konci výrobní linky, kde tu bujarou takškařici cedí přes síto s hodně velkýma dírama. Skvělá věc.
Komentáře