Ben Frost - The Centre Cannot Hold

Po opeře Wasp Factory, kolaboraci na soundtracku k počítačové hře Tom Clancy's Siege, hudebním doprovodu k seriálu Fortitude a také video expozici Richarda Mosseho Incoming zobrazující tragédii uprchlického člunu snímanou vojenskou termální kamerou přichází Ben Frost s pátou samostatnou deskou. Její dokončení oznámil na sociálních sítích zároveň s vydáním EP Tresholds of Faith dramatickým příspěvkem celým v caps-locku, v němž hrály hlavní roli přetížené systémy a producent desky Steve Albini. Podle Frostova Bandcampu pak jde o „cvičení v limitaci a chromatické saturaci“ a „pokus o zvukový přepis spektra zářící ultramarínové barvy“. OK, we love you Ben Frost, ale musíme si promluvit.

Středobodem Frostových desek byla vždy jejich intenzita, ačkoli prostředky, kterými jí dosahoval, se lišily. Na jeho zřejmě nejlepší desce By the Throat šlo o hlukové stěny, na výrazně odlišné Auroře se vše točilo okolo rytmiky, přičemž s těmito různorodými přístupy dosahoval překvapivě podobného dojmu. Druhým poznávacím znamením se postupem času stalo gradování napětí do ztracena. To je mimořádně ošemetný prvek, ale na zmíněné Auroře anebo Sólaris, alternativním soundtracku k Tarkovskému filmu, který stvořil spolu s Daníelem Bjarnasonem, to většinou fungovalo, neboť desky měly své přirozené vrcholy a gradování do ztracena přidávalo k jejich těkavé a zneklidňující atmosféře. Na The Centre Cannot Hold to nefunguje.

Nová deska působí jako katalog úvodních skladeb. Připravují půdu, budují očekávání, ale nejsou následovány ničím dalším. Napětí se stupňuje s jasným příslibem katarze, který ale zůstává zcela nenaplněn. Neustálá práce s budováním napětí a tenze tak nakonec spíš ruší a rozčiluje. Výraznější momenty nabízí až druhá polovina desky, především skladby Ionia a All That You Love Will Be Eviscerated. Zatímco ta první za zvuků vzdáleně připomínajících jihoamerické variace Popol Vuh alespoň na krátkou chvíli graduje smysluplně, druhá nabízí něco jako klid po bouři, ačkoli přitom nerezignuje na dramatičnost. Svým „dramatickým klidem“ tak v podstatě naplňuje protichůdnost power ambientu, žánru, pod který Frostova hudba nepochybně patří. Na velkou desku je to ale málo.

Formulovaný koncept pak jednoznačně potvrzuje přístup, který se v minulých letech stával čím dál zřetelnějším – pokud není Frostovo dílo tvořeno na zakázku, jde spíše o akademickou klauzuru než o výsledek potřeby sebevyjádření. Podobně profesorský přístup lze cítit i z tvorby labelu Subtext, přičemž zvukově se přímo nabízí srovnání s deskou Joshuy Sabina Terminus Drift. Tu sice neprodukoval Albini a nikdo o ní nepíše caps-lockem, je ale obsahově kompaktnější a její koncept zdaleka nepůsobí tak snobsky. Frost na The Centre Cannot Hold působí jako mimořádný autor, kterému chybí dostatečně kritická zpětná vazba. Koncept „zvukového přepisu spektra zářící ultramarínové barvy“ je už jen kousek od černého roláku a falešného francouzského přízvuku.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #78.