Přestože písničkářská generace, k níž počítáme Karla Plíhala, chronologicky navazuje na tu šafránovskou, on sám se inspiroval ještě o něco staršími velikány než byli Merta, Třešňák či Hutka. Na cestě za jeho předchůdci se dostaneme spíš k semaforským písničkám Suchého a Šlitra a ještě dál k Osvobozenému divadlu, Jaroslavu Ježkovi a vůbec k celé swingové éře. Na eponymní albové prvotině své jazzové vzory půvabným způsobem představuje v písni U spinetu, svou ranou fascinaci skupinou Pink Floyd na sebe zase jakoby mimochodem vyzradí ve skladbě Za tři čtvrtě století. Už tehdy, v polovině osmdesátých let byl ale sám hotovým a originálním autorem i interpretem.
V jeho jakoby ostýchavém projevu probleskují jiskřičky šibalského humoru, narozdíl od některých prvoplánovějších generačních souputníků ale nejde posluchači s vtipem přehnaně naproti. Spíš jen nahazuje udičku, poťouchlé hříčky halí do hřejivé melancholie a naopak. Podobně jako u Jiřího Suchého se u něho formální veršotepecká vybroušenost potkává s lehkostí a nenuceností vyjadřování, po nějaké upracovanosti tu není ani stopy. Stejně tak je mu cizí trampský sentiment i okázalý "portovní" kolektivismus. Plíhal je solitér, břitký ironik, ale v porovnání třeba s Jiřím Dědečkem je laskavější a má bezednou zásobu pochopení pro všelijaké lidské slabosti, protože jemu samotnému nejsou cizí.
Ani angažovanou satirou Plíhalovy písně příliš nehýří. Jistě, doba, v... číst dále
Přestože písničkářská generace, k níž počítáme Karla Plíhala, chronologicky navazuje na tu šafránovskou, on sám se inspiroval ještě o něco staršími velikány než byli Merta, Třešňák či Hutka. Na cestě za jeho předchůdci se dostaneme spíš k semaforským písničkám Suchého a Šlitra a ještě dál k Osvobozenému divadlu, Jaroslavu Ježkovi a vůbec k celé swingové éře. Na eponymní albové prvotině své jazzové vzory půvabným způsobem představuje v písni U spinetu, svou ranou fascinaci skupinou Pink Floyd na sebe zase jakoby mimochodem vyzradí ve skladbě Za tři čtvrtě století. Už tehdy, v polovině osmdesátých let byl ale sám hotovým a originálním autorem i interpretem.
V jeho jakoby ostýchavém projevu probleskují jiskřičky šibalského humoru, narozdíl od některých prvoplánovějších generačních souputníků ale nejde posluchači s vtipem přehnaně naproti. Spíš jen nahazuje udičku, poťouchlé hříčky halí do hřejivé melancholie a naopak. Podobně jako u Jiřího Suchého se u něho formální veršotepecká vybroušenost potkává s lehkostí a nenuceností vyjadřování, po nějaké upracovanosti tu není ani stopy. Stejně tak je mu cizí trampský sentiment i okázalý "portovní" kolektivismus. Plíhal je solitér, břitký ironik, ale v porovnání třeba s Jiřím Dědečkem je laskavější a má bezednou zásobu pochopení pro všelijaké lidské slabosti, protože jemu samotnému nejsou cizí.
Ani angažovanou satirou Plíhalovy písně příliš nehýří. Jistě, doba, v níž album vyšlo, to ani neumožňovala, i ostatní písničkáři si svoje odvážnější songy museli šetřit na o něco svobodnější fórum spikleneckých živých vystoupení. Ale faktem je, že ani po revoluci ze sebe Plíhal nezačal sypat opožděné protestsongy a zůstal u svého čtveráckého snílkovství, proloženého tu a tam ostřejším sarkasmem. Jak zpívá hned v úvodní písni Květina: "Lepší je fušovat do kytek, / když nám ten svět nějak zešed', / nežli se ztřískat jak dobytek / a pak se řezat a věšet." Krátkodeché rebelantství i existenciální chmury zkrátka Plíhal rád přenechává jiným a sám se v podobě plachého milovníka i bystrého pozorovatele zaobírá obyčejnými každodenními patáliemi. Do svých laškovných veršů dokáže s obdivuhodným jemnocitem propašovat větší či menší množství poetické něhy i obecnějších reflexí, pokaždé ale vítězí pozitivní postoj. Slzy skrze smích spíš než naopak.
I když by Plíhal dokázal s přehledem upoutat jen svými texty, má navíc výhodu skvělé kytarové techniky, s níž mu nedělá problém věrně vystihnout různé žánrové polohy a potěšit i ucho znalce. Na svém debutu se přesto obklopil ještě početnou skupinou hostů, kteří jeho písně přizdobili další kytarou, pianem, bicími, kontrabasem a někdy i smyčci. Díky tomu se pak třeba ty na jazz napojené skladby jako U spinetu, Zavřu se do sebe nebo Na konečné tramvaje mohly skutečně pořádně "rozjet". Rušivě tu nepůsobí dokonce ani občasný syntezátor, v případě skladby Akordy má dokonce vyloženě přínosný efekt. Nelze než uznale smeknout před vkusem, s jakým si autor písně zaranžoval a bezpečně přitom uhlídal jejich intimitu a křehkost. I díky tomu nezestárlo z Plíhalovy prvotiny dodnes skoro nic. Možná pár dobových reálií (mladší už třeba těžko rozklíčují literární vzor podroušeného malíře z písně Hospodská, který "v mládí hltal Součka"), ale jádro Plíhalovy poetiky i jeho lehkovážný a zároveň rozšafný pohled na svět zůstávají pořád stejně svěží.
Komentáře