Jon Hopkins - Singularity

Předchozí deska "Immunity" byla důležitým milníkem. Jon Hopkins se rázem dostal do otěží velkých očekávání. V mezičase tak taktně vydal ambientní variaci na toto album s přídomkem "Asleep Versions" a před třemi lety sestavil kompilaci do série "Late Night Tales". Již tehdy zjevně střádal materiál na další album, na němž chtěl mimo jiné vstřebat i zkušenosti ze spoluprací s Brianem Enem, Leem Abrahamsem nebo King Creosote. "Singularity" je zhmotněním těchto inspirací a téměř až duchovním souborem úvah nad sebou samým, nad snílkem, který by rád cestoval v čase a prostoru.

První polovina tak rozplétá to, co bylo částečně řečeno již na "Immunity". Jon zde jakoby uzavírá jedno velké dějství, rozehranou šachovou partii a opět se vnořuje do hybných beatů, melodických fragmentů a syrovějších ruchů. Vše rozpoutává hned úvodní blok "Singularity" a singlovka "Emerald Rush" - sice je to na jednu stranu drobet matoucí rozjezd, ale po poslechu důmyslně vybudovaného opusu "Everything Connected" je zcela jasné, co tím autor chtěl říci. Připomíná "Open Eye Signal" z "Immunity", a identifikuje tak, co bylo předtím a co bude potom - od jakéhosi odkazu techno tváře Hopkinse přes acid house až po současné IDM. Je to organická výprava za poznáváním sebe sama.

"Feel First Life" je spirituální mezihra, která uvádí druhou část "Singularity". V té Hopkins ubírá z tempa a noří se do místy čistě klavírních (až minimalistických) improvizací, do nichž implementuje sonické útržky ambientu. "C O S M" je o fascinaci noční oblohou a touze vzdálených zpěvů, které prolétávají okolo matičky Země. "Echo Dissolve" tyto chorály utápí ve vizích blízké budoucnosti. "Luminous Beings" je snílkovský pohled na všechno předchozí a závěr s "Recovery" je určitou meditací, procitnutím.

Jon Hopkins na "Singularity" svým způsobem ještě více rozehrává svou hru plnou hudebních kontrastů. Na jednu stranu je vtažen do universa Nilse Frahma (ten se objevil i na zmíněné "Late Night Tales" plus remixoval Jonův track "I Remember" z této kompilace) a na druhé do bezbřehé náklonnosti k Brianu Enovi. "Singularity" je v jistém pohledu rozechvělou úvahou nad nekonečnem vesmíru, přesto ale nezapře nic z osobitosti Jona Hopkinse, který si ve vlastním planetáriu postavil promítačku diapozitivů svých myšlenek a obsáhle o nich vypráví.

Zmiňované "Immunity" byla velká progrese, která pro Jona Hopkinse znamenala mnohé, našli se však i tací, které tento posun spíše zneklidnil. Mohli jste zaslechnout rýpavé názory, že už to není ten Jon, kterého měli všichni tolik rádi. Pro tuto skupinku bude "Singularity" jen další hromadou hudebních experimentů, v nichž se Hopkins svým způsobem opakuje. Utvrdí je tak v jejich v názoru. Avšak opak je pravdou - Jon Hopkins totiž natočil další velmi povedenou desku, na které nechybí jeho duchapřítomnost, nadhled a cit pro detail.