Napíšu to hned ze začátku. Skotští Primal Scream po hodně dlouhé době (třináct let?!) přišli s výbornou nahrávkou. Nahrávkou experimentální, zábavnou, naštvanou, plnou psychedelie a hlavně plnou silné inspirace. A v základě za to může britská, zdechlá společnost, která je pasivní vůči současné situaci ve světě a hlavně ve vlastní zemi. Říci, že současná Británie je bezproblémová a ideální, by bylo hodně naivní (koneckonců ideální zemi, aby člověk pohledal). Jenže kromě předloňských nepokojů, které sice něco vypověděly o současné situaci, ale jejich dopad nijak zásadní nebyl, je většina Britů spíše apatická. A právě proti této situaci brojí na své desáté řadovce "More Light" Primal Scream.
Bobby Gillespie, leader kapely, je především naštvaný na absenci revolty v současném umění. "Žijeme ve velmi extrémní době, ale to se nijak neodráží v hudbě ani v kterémkoliv jiném umění," komentuje situaci. "Zdá se, že lidé jsou buď v narkóze, nebo je jim prostě všechno jedno. V současném umění, ať už hudebním nebo v tom výtvarném, nenajdeme žádný náznak revolty. Mám pocit, jako by v současné době rock 'n' roll nebo rockeři byli pod sedativy. Naše písně se snaží vypořádat s touto situací a sami sebe se ptáme: Kde jsou rozzlobené hlasy? Kde je nějaký protest? Proč nikdo neprotestuje? Proč všichni mlčí?" Hned v úvodní skladbě nového alba "2013" si zoufá nad současnou mládeží, kterou označuje za otroky 21. století nakrmené... číst dále
Napíšu to hned ze začátku. Skotští Primal Scream po hodně dlouhé době (třináct let?!) přišli s výbornou nahrávkou. Nahrávkou experimentální, zábavnou, naštvanou, plnou psychedelie a hlavně plnou silné inspirace. A v základě za to může britská, zdechlá společnost, která je pasivní vůči současné situaci ve světě a hlavně ve vlastní zemi. Říci, že současná Británie je bezproblémová a ideální, by bylo hodně naivní (koneckonců ideální zemi, aby člověk pohledal). Jenže kromě předloňských nepokojů, které sice něco vypověděly o současné situaci, ale jejich dopad nijak zásadní nebyl, je většina Britů spíše apatická. A právě proti této situaci brojí na své desáté řadovce "More Light" Primal Scream.
Bobby Gillespie, leader kapely, je především naštvaný na absenci revolty v současném umění. "Žijeme ve velmi extrémní době, ale to se nijak neodráží v hudbě ani v kterémkoliv jiném umění," komentuje situaci. "Zdá se, že lidé jsou buď v narkóze, nebo je jim prostě všechno jedno. V současném umění, ať už hudebním nebo v tom výtvarném, nenajdeme žádný náznak revolty. Mám pocit, jako by v současné době rock 'n' roll nebo rockeři byli pod sedativy. Naše písně se snaží vypořádat s touto situací a sami sebe se ptáme: Kde jsou rozzlobené hlasy? Kde je nějaký protest? Proč nikdo neprotestuje? Proč všichni mlčí?" Hned v úvodní skladbě nového alba "2013" si zoufá nad současnou mládeží, kterou označuje za otroky 21. století nakrmené televizní propagandou. Gillespie toho má na srdci hodně a jeho frustrace a nespokojenost mají na svědomí nejdobrodružnější a vůbec nejlepší nahrávku Primal Scream od "XTRMNTR".
Když necháme stranou politiku, hudebně nahrávání ovlivnila také série živých vystoupení, během nichž kapela přehrávala celé legendární album "Screamadelica". Tím nechci říct, že by "More Light" byla "Screamadelica v.2", to ani náhodou, ale na jejich posledních deskách se pomalu vytrácel pocit vzrušení ze zkoušení něčeho nového, z posouvání vlastních hranic a z hledání něčeho dosud neprobádaného, tak, jak se jim to v minulosti dařilo na zmíněné "Screamadelice", ale také na "Vanishing Point" a hlavně "XTRMNTR". "Riot City Blues" i "Beautiful Future" (a vlastně i "Evil Heat") byly proti tomu dost obyčejně nahrávky, které sice měly daleko k průšvihu, ale nijak nevyčnívaly. Proti tomu je "More Light" návrat do formy.
Je to zřetelné již od explozivního úvodního devítiminutového otvíráku "2013", který je jakousi hymnou současných Primal Scream, a jak už bylo napsáno výše, kritikou současného národa: "What happened to the voices of dissent? Getting rich I guess." S kytarovou linkou od samotného Kevina Shieldse a zkresleným saxofonem v čele je skladba nejen úžasným hudebním manifestem, ale také nejlepší skladbou formace od "Swastika Eyes" (tolik nešťastné písně pro naše Radio Wave).
Jako šťastná volba se ukázalo obsazení producentského křesla Davidem Holmesem, který se skvěle ujal kormidla a udržel správný směr v záplavě neustále neklidných a rozmanitých zvuků. Snad právě díky němu vedle sebe může fungovat široká škála stylů od glam rockových rytmů přes práci s orchestrem až po free jazzové úlety. V tom všem chaosu se ale hlavně skrývá spousta zábavy. "Culturecide" s funky flétnovými sóly a hostujícím Markem Stewartem zní například jako něco, co by si Red Hot Chili Peppers přáli ještě stále natočit.
V "Hit Void" se pak vracejí ke špinavému zvuku The Jesus And Mary Chain a prostředek alba z velké části patří bluesovým zvukovým výletům, kterým vévodí "Elimination Blues" s Robertem Plantem za mikrofonem a také "Goodbye Johnny", v níž Gillespie prozkoumává svůj dlouhodobý obdiv k Alanu Vegovi a jeho digitálnímu pojetí rock 'n' rollu. Konec celému šílenému běsnění dá "Relativity", která je ještě v první části plná naštvanosti, ale v té druhé přijde zklidnění a po něm přichází nádherná balada "Walking With The Beast" následována pozitivním gospelovým zvoláním "It's Alright, It's OK", jež lze brát jako volné pokračování "Movin' On Up".
Británie roku 2013 je možná v očích Primal Scream úděsným místem, ale právě tento pocit hněvu je dovedl k působivé nahrávce, která se nebojí být drzá, odvážná a v mnoha místech je téměř brilantní. Triumfální návrat.
72.92%
77.63%
68.33%
Komentáře