Chuck E. Weiss - 23rd & Stout

Chucku E. Weissovi, zdá se, vydávání desek docela zachutnalo. Dlouhá léta se jen tak potloukal kolem Toma Waitse a podobných hudebních samorostů a střádal zážitky a zkušenosti, které teď na stará kolena zúročuje. Po Extremely Cool a Old Souls & Wolf Tickets je přítomné album už třetím zářezem během jedné dekády, zatímco předtím si osmnáct let vystačil s jedinou debutovou vizitkou z roku 1981. A je to setkání opět velmi příjemné, i když na předchozích fošnách se mi Weiss zdál být co se týče nápadů víc při chuti.

23rd & Stout nabízí zase různé obměny jižanských tradic s vykutálenými odbočkami, zparchantělým blues, jazzem z popelnice i klaunským pitvořením. Zdá se ale, že si Weiss tentokrát příliš nelámal hlavu s kompozicemi, protože velká část skladeb připomíná spíš nenucené jamování, což má své plusy i mínusy. Přispívá to k autenticitě a ležérní pohodovosti nahrávky, ale zároveň postrádám víc míst, u kterých by se ucho zastavilo a mělo chuť se k nim i opakovaně vracet. Kromě mexikánského rokenrolu Novade Nada a závěrečné coververze Goodbye, So Long (Ike & Tina Turner) se písně nesou spíš v plouživějších tempech, v nichž vyniká hebký kráčející kontrabas. Nechybí waitsovská balada Another Drunken Sailor Song, jazzůvka Primrose Lane, a capella zpívaná legrácka Man Tan nebo countryová karikatura Piccolo Pete. Všemu pak vévodí Weissovo hlasové komediantství, kterým spolehlivě utáhne i hudebně méně zajímavá čísla.

I když tohle album nemá tolik šťávy a chytlavosti jako jeho dva starší bratříčci, pořád se jedná o hravé a nepodbízivé žonglování se žánry, které už mají svá léta, ale evidentně i nevyčerpatelný potenciál k originálnímu uchopení. Sympatické podivínství Chucka E. Weisse je toho dokladem i v tomto případě.