Když nějaký hudebník vypočítavě zkopíruje určitý úspěšný model, který se mu už jednou osvědčil, většinou se k tomu otevřeně nepřizná. Davidu Bowiemu slouží ke cti, že v případě alba Tonight jasně deklaroval nejen stylovou návaznost na předchozí kasaštyk Let's Dance ale i snahu vyjít tímto krokem vstříc fanouškům, které díky němu nabral. Kromě upřímnosti toho už ale není mnoho, co můžeme Bowiemu na jeho šestnácté řadovce pochválit. Ještě dřív než si posluchač vůbec album pustí, může pojmout podezření už nad údaji o autorství. Skutečnost, že pět z devíti skladeb tvoří covery, svědčí o tom, že Bowie, zaneprázdněný koncertním zúročením předchozího sukcesu, neměl moc času na psaní nových písní. Nicméně to ještě automaticky neznamená průsvih, Bowie koneckonců ve třech případech částečně přepracoval sám sebe v podobě písní, které v minulosti napsal společně s Iggy Popem. A ačkoli bychom to podle vlažně přijímaného alba Pin Ups ze třiasedmdesátého nehádali, Bowie se i cizích skladeb umí chopit s invencí.
Jenže na Tonight má nějakou šťávu ještě tak předělávka R&B klasiky I Keep Forgettin', zbytku podráží nohy snaha o blyštivou pop produkci ve stylu Let's Dance. Verze písně God Only Knows od Beach Boys je bezradná a unylá, stejně jako Don't Look Down, původně vydaná na Popově desce New Values. Ta ukazuje, že reggae asi nebude Bowieho parketa, přestože druhý výlet do tohoto žánru v podobě titulní skladby s doprovodným... číst dále
Když nějaký hudebník vypočítavě zkopíruje určitý úspěšný model, který se mu už jednou osvědčil, většinou se k tomu otevřeně nepřizná. Davidu Bowiemu slouží ke cti, že v případě alba Tonight jasně deklaroval nejen stylovou návaznost na předchozí kasaštyk Let's Dance ale i snahu vyjít tímto krokem vstříc fanouškům, které díky němu nabral. Kromě upřímnosti toho už ale není mnoho, co můžeme Bowiemu na jeho šestnácté řadovce pochválit. Ještě dřív než si posluchač vůbec album pustí, může pojmout podezření už nad údaji o autorství. Skutečnost, že pět z devíti skladeb tvoří covery, svědčí o tom, že Bowie, zaneprázdněný koncertním zúročením předchozího sukcesu, neměl moc času na psaní nových písní. Nicméně to ještě automaticky neznamená průsvih, Bowie koneckonců ve třech případech částečně přepracoval sám sebe v podobě písní, které v minulosti napsal společně s Iggy Popem. A ačkoli bychom to podle vlažně přijímaného alba Pin Ups ze třiasedmdesátého nehádali, Bowie se i cizích skladeb umí chopit s invencí.
Jenže na Tonight má nějakou šťávu ještě tak předělávka R&B klasiky I Keep Forgettin', zbytku podráží nohy snaha o blyštivou pop produkci ve stylu Let's Dance. Verze písně God Only Knows od Beach Boys je bezradná a unylá, stejně jako Don't Look Down, původně vydaná na Popově desce New Values. Ta ukazuje, že reggae asi nebude Bowieho parketa, přestože druhý výlet do tohoto žánru v podobě titulní skladby s doprovodným vokálem Tiny Turner dopadl o něco lépe. Vlastní variantu písně Neighbourhood Threat (obě posledně jmenované mají svůj originál na albu Lust for Life opět od Iggyho Popa) dokonce nesnáší sám Bowie, ačkoliv zrovna v tomto případě bych zase tak příkrý nebyl.
Příznivější dojem zanechávají původní skladby, z nichž na Tumble and Twirl a Dancing with the Big Boys se autorsky i interpretačně podílel kdo jiný než zase Iggy Pop. Dvě zbývající, tedy Loving the Alien a Blue Jean, tedy jako jediné pocházejí čistě z Bowieho pera a jsou tím, co album táhne jakžtakž vzhůru. První z nich, elegantně plíživá reflexe světových náboženských konfliktů do kontextu alba přiliš nezapadá, což na druhou stranu svědčí spíš v její prospěch, protože sama o sobě by klidně mohla patřit do Bowieho zlatého fondu. Míjí se především s druhou, živější polovinou alba, které zase vévodí testosteronem i ironií nabitá Blue Jean, k níž slavný režisér Julien Temple natočil dvacetiminutové, Grammy oceněné video Jazzin' for Blue Jean. Právě B-strana alba víc odpovídá záměru navázat na energický zvuk Let's Dance s ofenzivní souhrou kytar, kláves a dechů.
Přijít s touhle sbírkou někdo jiný, kritiky by dost možná nebyly tak přísné. Ale pro umělce s Bowieho kreditem jde o jednoznačný propadák. Přinejmenším umělecký, protože komerčně si Tonight vedlo skvěle, což ovšem můžeme přičíst na vrub setrvačnosti, s jakou omlazená fanouškovská základna kupovala následovníka diskotékového trháku Let's Dance. Svoje světlé stránky jistě má, ale jako celek se jedná o těžko pochopitelný ústup z pozic vyhlášeného hudebního vizionáře. A jak se mělo ukázat, nešlo jen o jednorázové klopýtnutí ale o začátek skutečné tvůrčí krize trvající prakticky do konce dekády.
82.00%
Komentáře