Kevin Blechdom

Kevin Blechdom se narodila jako Kristin Erickson roku 1978 v San Francisku. Neuspokojena studiem klasické kompozice a hry na klavír hledala vlastní hudební vyjádření, dokonce sama vytvořila několik hudebních programů, které používá dodnes. U počítače zůstala a se svým bratrem Robem Ericksonem a jeho ženou Mephany Stankins založila před deseti lety art rockovou kapelu Adult Rodeo.

Později při studiu elektronické kompozice na univerzitě v Kalifornii potkala Bevin Kelley alias Blevin Blectum. Založily spolu projekt Blectum From Blechdom, v rámci kterého si vyzkoušely různé hudební postupy a práci s počítači a samplery. Své hutné, nepředvídatelné a promyšlené psychotronické kompozice bez vokálů vydávaly na labelech jako Tigerbeat6 či Deluxe. Že se ale nikdy nebraly příliš vážně dokazuje např. desetipalec Bad Music And Butt Prints, jehož obal zdobí obtisky jejich pozadí. I přesto jim album The Messy Jesse Fiesta vyneslo druhou cenu v kategorii digitální hudba na prestižním festivalu Ars Electronica 2001.

Brzy nato se ovšem každá ze slečen vydala na sólovou dráhu a Kristin odjela za kamarádem do Berlína, kde se z jednoho víkendu stalo pět let. Neztrácela čas a již jako Kevin Blechdom vydala roku 2003 na kultovním labelu Chicks On Speed (Angie Reed, Gustav, Le Tigre, DAT Politics) debut Bitches For Britches. Na něm namíchala nanejvýš zábavnou a originální směs laptopových experimentů, skočných country fláků a úmyslně přeslazených popových písniček s legračními texty.

O dva roky později pak následovalo album Eat My Heart Out (na jehož obalu si zakrývala odhalená ňadra kozími vnitřnostmi...), kde osvědčila svou nezaměnitelnou schopnost absurdním způsobem propojovat nespojitelné – vážnou hudbu s hudbou populární, glitche s propracovanými zvuky, elektroniku s banjem, sex s černým humorem a lásku s nenávistí. Všemu pak kraluje její expresivní vokál, který se přesouvá od operních poloh k vřeštění či žvatlání.

V celé její tvorbě se také projevuje záliba v provařených muzikálech, záměrné banálnosti a béčkovosti, nejvíce pak zřejmě na posledním albu Gentlemania. Od předchozích desek se liší tím, že je celé akustické, nadsázka je zde čitelnější (například práskání bičíku s v písni Tell Me, Where It Hurts), ale stále si zachovává svou bizarní tvář.