Lambda - XIII

Lambda slova nikdy nepotřebovala, ale přesto její hudba vypráví. A třetí album - po "Heliopolis" (2019) a "Vere Modus" (2022) - v tomto duchu pokračuje.

Formace se citelně vyvíjí. Od hypnoticky vystavěných skladeb pevně zakořeněných ve stonerové tvrdosti se na aktuální, pouze římskou třináctkou opatřené studiovce přesouvá do vod postrockové malebné obrazivosti. Jenže tu tak nějak muzikanti zatěžkávají, pod výrazné melodie podsouvají hutný základ.

Nikam nespěchají, hudbě nechávají prostor, aby se vyvíjela. Přesto skladby se stopáží zhruba pěti či šesti minut drží směr, účelně pracují s gradací a posluchače přirozeně vedou po všech zákrutách, jež muzika přináší.

Na sítnici naskakují obrazy vesmírných dálav a nekonečného časoprostoru. Na této cestě se skrývají vzrušující momenty, chvíle nervózního tajemna ("Lvmen") i divokého vzepětí a akce (finále "Communion"). Muzikantům se skvěle daří budovat napětí uvnitř jednotlivých skladeb, jejich propojení ovšem je, navzdory již zmíněné předchozí koncepční nahrávce "Vere Modus", bohužel poněkud vratké.

Album navíc končí jaksi úsečně - nedostaví se potřebná gradace, prostě skončí. To ticho, které následuje po "Neoody", úpěnlivé volá po zaplnění.

Samostatné položky ale nabízejí dostatek strhující energie a vyváženou porci dravosti, tvrdosti i melodické chytlavosti. Potěší též zvuk, který příjemně podtrhuje rytmiku - zejména basa je tu jasným stmelujícím prvkem - a zároveň nechává kytary dýchat. A nezáleží přitom, jestli sázejí hutné riffy, nebo pečlivě vystavěné melodie.

Třetí studiový počin kapely Lambda umí zasáhnout - natolik silné dokáže být vyprávění beze slov. Do nové dekády své činnosti vstupuje skupina s neutuchající energií a schopností bádat v nových hudebních dálavách. Deska "XIII" představuje, i přes poněkud rozdrobenou strukturu, velmi silné vykročení, které láká k opakovaným návštěvám.]]>