Mika - Hyperlove

Mika byl vždycky tak trochu úkaz. Od dob, kdy nám v "Grace Kelly" oznámil, že dokáže být čímkoliv, co si budeme přát, se stal synonymem pro barevný, až dětsky hravý pop s operními ambicemi. Po minulé, francouzsky nazpívané řadovce "Que ta tête fleurisse toujours", která se nesla v přece jen komornějším duchu, se nyní rodák z Bejrútu vrací k tomu, co mu jde nejlépe - k plnohodnotné popové explozi. Novinka "Hyperlove" dává od prvních tónů najevo, že chce bavit, tančit a zároveň se dotýkat hloubky emocí.

Tentokrát zpěvák neponechal nic náhodě a ke spolupráci znovu přizval Nicka Littlemora. Tenhle australský vizionář (známý z Empire of the Sun či Pnau) mu už v roce 2012 pomohl na studiovce "The Origin of Love" najít balanc mezi organickým zvukem klavíru a syntetickou modernou. Na aktuálním počinu se tato synergie vrací v plné polní.

Mika při vzniku vsadil na analogové nástroje a vintage vybavení. Chtěl, aby svět jeho novinky byl hmatatelnější a živější, nikoliv sterilně digitální konstrukt. Jeho hlas tak v mixu působí jako živá látka, která prostupuje každým synthpopovým groovem.

Výsledek je produkčně nesmírně bohatý. Například "Spinning Out" se stává esencí Mikova vesmíru - lehká, nespoutaná taneční jízda o svobodě ducha připomíná, proč je autor mistrem popových melodií bez ohledu na složitost aranží. Skladba si vás získá okamžitou kvalitou hooků a veselostí, kterou v dnešní produkci často postrádáme.

Podobně přímočaře zní i "All The Same". Přestože je možná méně efektní, sází na chytlavý refrén a onen pověstný falzet, který tu získal mnohem více robotický nádech. Jedná se přesně o ten typ tracku, který si rádi pustíte znovu při delší jízdě autem.

Pokud někde Mika skutečně září, pak v momentech, kdy se nebojí být patetický i moderní zároveň. "Modern Times" funguje jako energické, tepající srdce nahrávky - představuje soundtrack k dnešnímu odpojenému světu s drajvem devadesátkového tance. Naopak "Excuses For Love" přináší intimnější polohu. Zkoumá lásku bez výmluv a v kontrastu k širším popovým strukturám vytváří silný emocionální moment.

Trochu rozpačitý dojem však zanechává snaha o koncepčnost. Mika prokládá tracklist krátkými intry (v nich mimochodem slyšíme i kultovního režiséra Johna Waterse, který je občas nazýván sultánem slizu nebo papežem braku), aby vytvořil dojem propojeného celku. Pravdou ale je, že tyhle vsuvky zde vlastně působí zbytečně.

Písničky samotné vynikají takovou silou a barevností, že žádné berličky v podobě divadelních předělů nepotřebují. Deska by skvěle držela pohromadě i bez nich a možná by měla ještě lepší tah na bránu. I přesto zůstávají zmíněné vložky zajímavým pokusem dát nahrávce jinou, narativní vrstvu, ačkoli ne vždy plně přesvědčí.

Album "Hyperlove" ukazuje Michaela Holbrooka Pennimana Jr. v jeho přirozeném prostředí. Vyvolává obrazy velkých popových galaxií a připomíná lehkost i rafinovanost klasických synthpopových děl, kde každý song funguje jako malý svět s vlastní atmosférou. Nejde o revoluci, ale o sebevědomé a stylově pestré dílo, které dává jasný důvod se k interpretovi znovu vracet. Pokud hledáte neonovou injekci, která vám spolehlivě zvedne tep, Mika vám ji právě namíchal.]]>