Patti Smith - Banga

Porcovat osobnost Patti Smith na hudební, literární a jiné roviny je ošemetná, ne-li přímo nesmyslná činnost. Patti je odjakživa komplexní umělkyně, pro níž je nejdůležitější vyjádření, a teprve potom médium, skrze které k němu dochází. Ne snad, že by její muzika, hypoteticky osekaná o všechny kulturní souvislosti, upadala do průměru, ale teprve jako celistvá hudebně-literárně-dramatická výpověď se stává ojedinělou, nenapodobitelnou a přesvědčivou. Album Banga, první autorské po osmi letech, tuhle vrstevnatost znovu potvrzuje. Příznivci žánru, u jehož kolébky v polovině 70. let Patti mezi jinými stála, totiž punku, budou asi k téhle relativně vyklidněné desce hledat cestu těžko. Tedy pokud mezitím nezestárli/nevyzráli spolu s ní. Jenže punk není jen o zběsilém drhnutí tří akordů, ale především o postojích. A v těch je Patti Smith pořád pevná jako skála.

Ve svých písních jako by časem tlumila vnější expresivitu a přetavovala jí v soustředěnější, přemýšlivější proud myšlenek a emocí. Proud, který ale navzdory své nenápadnosti strhává stejnou silou, jako běsnící peřeje. Takové bylo už album Trampin' a Banga se nese v podobném duchu. Neokázalém, místy vyloženě intimním, usebraném, vláčně plynoucím, a přece ne unylém. Zpěv Patti zůstává nadále více zaříkáváním, než tradičním rockovým vokálem (dlouhá je ale řada zpěvaček, které právě touto polohou fatálně ovlivnila), přitom je ale stále cituplnější, oddaný tématu a sdělení.

Léta stabilní doprovodný band (Kaye, Shanahan, Daugherty) málokdy přitlačí na pilu, snad jen Fuji-san a titulní Banga zažehnou rockovější jiskru. Písním ale dovedou vždy dát přesně to, co potřebují, opentlit jejich nevtíravé, ale výrazné melodické linky (April Fool, Fuji-san, ale prakticky celá první půlka alba) vyváženou, nepřeplácanou a přitom atraktivní aranžérskou výzdobou. Skvělou práci odvedli například ve skladbě Mosaic, lehce připomínající sychravé country 16 Horsepower. K ruce jim je také nemalý počet hostů. Pro leckoho pikantní, ale ve skutečnosti zcela přirozená je přítomnost Johnnyho Deppa (Banga), rodinné vazby posilují potomci Jackson a Jesse Smithovi a Tom Verlaine nakonec na Pattiiných posledních deskách také patří téměř do rodiny.

Album postrádá výraznější tematické zastřešení. Patti se věnuje věcem veřejným i soukromým, čerpá inspiraci z knih (Banga), filmů (Tarkovsky), historie (Amerigo), současnosti (Fuji-san) i výtvarného umění (Constantine's Dream). Jako obvykle se také neplačtivě ohlíží za některými zesnulými osobnostmi, které si získaly její obdiv – Amy Winehouse je věnovaná starosvětská balada This Is the Girl, herečce Marii Schneider zase píseň Maria. Stejně tradičním zjevem na novějších deskách Patti Smith je rozložení na písničkovější první a rozvolněnější, méně strukturovanou druhou polovinu. Jestliže pomyslnou A-stranu ještě občas zčeří svižnější rytmus, závěru dominují meditativní hudebně-recitační kompozice se zvýšenou hladinou improvizace Tarkovsky (The Second Stop Is Jupiter) a Constantine's Dream.

Album uzavírá lehce aktualizovaná perla z repertoáru Neila Younga After the Gold Rush a těžko si lze představit příhodnější tečku. Nádherné písni se dostalo nádherné, pokorné interpretace, v níž ekologické poselství neuvadá pod tíhou patosu, a které neublíží (naopak) ani dětsky žvatlající sbor v závěru. Svou nejnovější sbírku poetických zamyšlení i zanícených konfesí nemohla Patti Smith korunovat lépe.