Koncem letošního léta se tuzemský hip-hop dostal do zorného pole lidí, kteří jinak o dění v něm neprojevují valný zájem. Ve světle komického pošťuchování několika reprezentantů scény je snadné zapomínat, jak životným a inspirativním žánrem hip-hop dokáže být. Jeden příklad za všechny: snad v žádné jiné hudební oblasti nefunguje taková čilá výměna nápadů mezi různými generacemi tvůrců, ať už ve formě přímé spolupráce nebo v podobě kreativních výpůjček z nevyčerpatelné studnice jazzových, funkových a soulových desek.
Jedním z těch, kteří u nás o hip-hopu uvažují v těchto širších souvislostech, je Adam Urban zvaný Renk. Pochází ze Chodova u Karlových Varů, poslední dva roky je ale jeho domovským městem Plzeň. V tamním music baru Anděl kurátoruje noc nazvanou Groove Diggers, která se zaměřuje právě na žánry, z nichž se klasický hip-hop zrodil. Podle svých slov si sem Urban zve „své kamarády [...], aby tam byl aspoň někdo dobrej“. On sám se za bůhvíjak nadaného dje nepovažuje, prioritou je pro něj jednoznačně kombinace studiové produkce a živého hraní.
Coby producent na sebe výrazněji upozornil na albu Před prvním infarktem sokolovského rappera Matheuse. „[Renkovy] beaty jsou živé, energické a nenuceně agresivní,“ napsal o čtyři roky starém albu časopis Bbarák. Sólově Urban debutoval najazzlou instrumentální deskou Forrest Drum, která vyšla v roce 2013 na značce Humble Grooves. O rok později k ní přibyla ještě pozoruhodná suita Magnificient Desolation, na které Renk pomocí hiphopových beatů a úryvků komunikace Země-Měsíc odvyprávěl příběh let Apolla 11.
Od té doby o něm nebylo moc slyšet, z producentského limbu se vynořil až loni, kdy přispěl dvěma tracky na Andělem oceněné album Stromy v bouři jihlavských veteránů Pio Squad. Na letošek Renk chystá vydání třetího alba, tentokrát pod svým občanským jménem. Hiphopové kořeny prý na něm bude stále znát, jinak se ale Urban od jednoznačné příslušnosti k tomuto žánru spíše distancuje. Mnohem víc se prý cítí jako multižánrový muzikant. Důkazem téhle otevřenosti je i Urbanův podcast, ve kterém zní výhradně klasické jazzové nahrávky z poloviny 20. století.
Představ nám blíž svůj podcast! Proč zní zrovna tak, jak zní?
Je to takový průřez hudbou, která mě v poslední době asi nejvíc ovlivnila - americkým jazzem 50. a 60. let. Kromě hudby mě samozřejmě ovlivnili i samotní muzikanti, potažmo jejich osudy. Podcast začíná bebopem Dizzy Gillespieho a Charlie Parkea a končí masterpiecem A Love Supreme od Johna Coltranea. Výběr je limitovaný rozsahem mé sbírky, ve které spousta zásadních alb pořád chybí. Na začátku jsem si zvolil klíč, podle kterého jsem skladby vybíral a řadil za sebe. Až na jeden případ je teda v podcastu určitý systém, který ale zatím neprozradím.
Podcast je v dobrém slova smyslu staromilský, na svém Facebooku zas uvádíš jako svého hudebního hrdinu J Dillu. Sleduješ vůbec dění v současném hip-hopu, nebo tě to táhne výhradně k jeho klasické éře?
Současný hip-hop popravdě sleduju už jen tak poočku. Občas si něco poslechnu, ale většinou ne víckrát než jednou. Určitě vycházejí i super věci, už nějakou dobu ale prozkoumávám jiné vody a rozhodl jsem se věnovat svůj čas jim. Muziky je totiž tolik, že by byl hřích zůstat jenom u jednoho žánru. Navíc mi současná hiphopová kultura, potažmo směřování celého žánru, vůbec nic neříká a tak ani nemám potřebu se v tom šťourat. Ke klasickému hip-hopu se kupodivu zas tak často nevracím. Prostě je toho ještě hodně, co jsem neslyšel a času není nazbyt.
V letech 2013 a 2014 jsi vydal dvě alba na značce Humble Grooves. Letos by k nim mělo přibýt třetí. Jaké bude?
Deska se už míchá u Pavla Sušanina v jeho karlovarském Cracker Studiu. Vyjde pod mým občanským jménem, přesněji pod hlavičkou Adam Urban & Aficionados, což je takové mé označení pro všechny umělce, které se na desce podílejí. První věci na album vznikly, když jsem se vrátil z USA - to bylo myslím na jaře 2015. Tenkrát jsem měl doma půjčené Fender Rhodes piano, se kterým nápady lítaly samy! Od té doby jsem se třikrát přestěhoval a vystřídal tři práce, taky ale mezitím proběhlo několik nahrávacích sessions s muzikanty, jejichž jména ještě nechci úplně prozrazovat. Možná se pochlubím aspoň jedním štramákem, kterým je trumpetista Roman Volf. Mohli jste ho slyšet na obou mých deskách, jinak působí třeba v big bandu Milana Svobody. Nahrál krásné party na trubku a na křídlovku, jinak je od začátku takovým mým poradcem a zároveň i kritikem. Kromě jeho partů jsme nahrávali ještě basu, saxofony, housle, flétnu a já osobně ještě živé bicí do zhruba půlky věcí.
Pocházíš ze západočeského Chodova. Jak vypadá kulturní vyžití v tomhle koutu republiky?
Kultura, jestli se tomu tak dá vůbec říkat, tam samozřejmě zrovna nekvete. Většina společenských akcí je mířena na starší populaci a mladým stačí místní diskotéka. Chodov je kousek od Varů, kde se dá občas něco dobrého najít, určitě to ale není každý týden. Proto jsem věděl, že tam nemůžu a nechci zůstat a před dvěma lety jsem se přestěhoval do Plzně. Ani ta už mi ale v tuhle chvíli nestačí. Chci mít možnost jít na dobrý koncert v úterý nebo ve čtvrtek, ať je leden nebo srpen, a to bohužel zatím nesplňuje ani Plzeň, proto se momentálně přesouvám do Prahy.
Jaké české hudebníky, kapely nebo dje bys doporučil sledovat?
Napadají mě dvě jména:
1) Igor Ochepovsky, potažmo Ochepovsky band, což je projekt složený ze skvělých muzikantů hrající originální, silnou a energickou hudbu
2) DJ Pufaz - člověk, který stojí za webem cream.cz, vydavatelstvím Humble Grooves a spoustou dalších super projektů. Vlivný zákulisní hráč a taky jeden z nejkrutějších DJs u nás. Pokud hledáš kvalitní muziku nebo informace o ní, u tohohle pána to určitě najdeš.
