„Hodně dlouho tady vznikaly spíš plagiáty zahraničních vzorů. Ideálem bylo vytvořit něco, o čem by se řeklo, že to nezní jako česká kapela. To byla ta největší pochvala. Před několika lety se ale všechno otočilo. Kapely začaly upřednostňovat češtinu a zkouší se naopak proti hudbě za Cínovcem vymezit.“
Výše uvedená slova pochází z rozhovoru s polovinou kapely Nauzea Orchestra v aktuálním čísle Full Moonu. Ta už je nějaký čas rozkročena mezi Prahou, kde část jejích členů žije a Ústím nad Labem, kde před deseti lety vznikla. Úvodní citát byl vybrán záměrně - Nauzea Orchestra je totiž jednou z tuzemských kapel, kterých se ono přimknutí k rodnému jazyku týká.
Zrodila se na troskách formace Universal Android, která svému stylu říkala lo-fi psychedelic a snažila se s rozporuplnými výsledky spojit tak rozdílné světy, jakým byla freetekno scéna, kabaretní funk-metal či filmová hudba. U kolébky zrodu Nauzea Orchestra stál tehdy módní electroclash, zejména jeho berlínská odnož reprezentovaná jmény jako Stereo Total.
V raných skladbách Nauzey zní především němčina, v menší míře pak angličtina. Čeština se začala prosazovat až na dva roky starém albu Dobro, na které letos navázalo Štěstí. Obě desky jsou dokladem pozoruhodného pročišťování hudby, kterou se Nauzea Orchestra prezentuje. Někdejší severská rozervanost je tu sice stále přítomna, čím dál tím více ale kapela směřuje k větší sdělnosti svých písní.
Texty na albu Štěstí patří ke stejnému druhu městské poezie, jakou okouzlují posluchače například Dalekko. Hudebně se pak Nauzea Orchestra pohybuje na hraně kytarové alternativy a šantánového revivalu z rodu takových Tiger Lillies. Své místo má v srdci kapely i alt-country reprezentované na aktuální desce skladbou Misantrop s topolovským refrénem „Do noci zpívám píseň svou,/zaječí pysk mi svítí tmou./Naladím sotva strunu tvou,/žiletky v těle na uvítanou.“
Předplatitelé Full Moonu dostali album Štěstí zdarma s posledním číslem časopisu. Na spadnutí je i dvojice křtů v Praze (23. 10. ve Futuru) a v Brně (28. 10. v Kabinetu Múz). Při této dvojí příležitosti jsme kapelu požádali o namíchání podcastu. Příležitosti se chopil Ondřej Švandrlík, který Nauzeu tvoří s Ivem Mikšovským, Davidem Kolovratníkem a svým bratrem Jakubem. Kromě toho, že v kapele zpívá, hraje na kytaru a programuje veškerou elektroniku, je Ondřej také hlavním autorem hudby a textů souboru.
Jeho podcast je značně eklektickou směsí moderní vážné hudby, špinavého alt-rocku s notnou dávkou psychedelie a prakticky čehokoli na hraně šílenství a hudební geniality. Zní tu heroinem nasáklá skladba Ganz Wien, která nastartovala kariéru „komisaře“ Falka, stejně jako coververze velvetovské ódy na tutéž drogu v podání Beckova Record Clubu. Dojde i na polský hip-hop, dvěma ukázkami je zastoupena tvorba kanadských Les Georges Leningrad a v závěru vám Ženy přezpívají známou bajku Lva Nikolajeviče Tolstého o krysách a vejci.
Představ nám svůj podcast! Proč zní zrovna tak, jak zní?
Je to taková směsice toho, co na nás vypadlo na půdě, když jsme hledali lyžáky. Já už to pak jenom víceméně ledabyle naházel do mixéru.
Co je štěstí?
Muška jenom zlatá, sviňskej cvrček, co celou dovolenou řve, že nemůžete spát, a pak vám celej rok chybí.
Dřív jste ve svých skladbách hodně používali němčinu. O té se říká, že je na psaná písňových textů extrémně nevhodná. Předpokládám, že vy to tak necítíte.
Taky nám chvíli trvalo, než jsme němčinu přestali používat jen jako humornej prvek a objevili v ní poetickej potenciál.
V minulosti jste taky provozovali čilou přeshraniční spolupráci s německými kapelami a kluby. Jaká je situace dnes?
No v době, kdy jsme hráli ten náš hahadiskopunk s hahaněmčinou, bylo asi otevřených německých náručí o něco víc. Taky jsme tenkrát úzce spolupracovali s Collegium Bohemicum při pořádání našich klubových nocí Zwei Kessel Buntes. To sice pominulo, ale vznikly tam vazby, který přetrvávaj dodnes. Naposled jsme hráli v Německu třeba teď v září.
V kapele používáte ironicky znějící německé přezdívky. Jak na ně reaguje publikum v Německu?
S úsměvem samozřejmě, ale jak jsem řikal, to bylo spíš v době „Deine Tante ist eine schmutzige Katze“. Teď už si na tom příliš nezakládáme.
Ty jsi známý i svou spoluprací s ústeckým Činoherním studiem, pro který píšeš scénickou hudbu. Je velký rozdíl ve skládání hudby pro divadlo a pro kapelu?
Je to samozřejmě rozdíl, v divadle jsem vázanej tím, co se děje na jevišti, v kapele je to jenom pro tu radost. Musim se ale přiznat, že velmi často se to prolíná. Významná část našeho repertoáru je postavená na něčem, co jsem, ať už v uplně jiný podobě, dělal pro různý divadla. Ale pšššt!
Co čeká v nejbližší době tebe osobně a kapelu jako celek?
Mě do vánoc spousta dedlajnů ohledně zmiňovaný scénický hudby a kapelu nějaký ty koncerty.
