Jednou z nepopiratelných výhod internetového věku je téměř neomezený přístup k nepřebernému množství hudebních děl různých dat vzniku a stylů. Můžete mít výhrady k jednotlivým aspektům této skutečnosti - pirátstvím počínaje a nesnadou orientací v tom bezbřehém oceánu hudby konče. Faktem ale zůstává, že ještě nikdy v dějinách nebylo tak snadné (za sebe dodávám i vzrušující) být hudebním fanouškem.
Z přemíry impulzů můžou pochopitelně profitovat i hudební tvůrci. Nejrůznější crossovery a žánrové slepence samozřejmě vznikaly už v době, kdy bylo celosvětové propojení počítačovou sítí pouze vlhkým snem hrstky technooptimistických vizionářů. Teprve realizace tohoto snu koncem 20. století umožnila nebývalou míru prostupnosti dříve oddělených hudebních světů.
Jedním z těch, kterým tato nová situace umožnila nalézt vlastní formu vyjádření, je i v Belgii žijící Francouz Sylvain Chauveau. Jeho uvažování o veškeré hudbě jako jednom propojeném kontinuu asi nejlépe vystihuje název alba, které chystá k vydání koncem srpna. Jmenuje se Post-Everything a je posledním dílem trilogie, na níž Chauveau zkoumá, kam až se dá zajít při dekonstrukci písňové formy.
Činí tak se stejným obrazoboreckým zápalem, jaký předvedl v roce 2005 na svém slavném albu Down To The Bone, jež obsahovalo akustické předělávky skladeb Depeche Mode. Zatímco tady se ale přece jen držel vnitřní logiky originálů, ve své autorské tvorbě si dovoluje zajít ještě dál. Vědomě tak třeba rezignuje na základní stavební prvky, které posluchač od písňové tvorby ze zvyku očekává. Místo toho se mu dostává jakési akustické obdoby kubistických obrazů, na nichž je základní motiv stále rozpoznatelný, je ovšem zachycen ze zcela nových a nezvyklých úhlů.
Další větví Chauveauovy tvorby jsou skladby na pomezí experimentální elektroniky a moderní vážné hudby. V rozhovorech uvádí mezi svými největšími vzory Američana Mortona Feldmana a Němce Bernharda Güntera. S prvním ho pojí záliba v časově rozsáhlých hudebních kompozicích, s druhým pak časté využívání amplifikovaných zvuků na hranici slyšitelnosti.
Pro svůj podcast zvolil Chauveau název Songs From The Trilogy. Představuje totiž jakési best of z jeho tří alb obsahujících dekonstruované písně. Součástí podcastu jsou i tři ukázky z chystané novinky Post-Everything, včetně coveru skladby I Follow Rivers z repertoáru Lykke Li (kromě něj je na nové desce ještě předělávka písně No Rest For The Wicked téže zpěvačky).
Představ nám blíž svůj podcast! Proč zní zrovna tak, jak zní?
V poslední době jsem se zabýval hlavně skladbami, které představují dekonstrukci písňového formátu. V podcastu jsem shrnul ukázky ze všech tří alb, které jsem tomuto tématu věnoval. Závěrečný díl trilogie vyjde na konci srpna. Jmenuje se Post-Everything, protože na něm používám jazyk, který je syntézou všeho možného - věcí, které jsem udělal dřív, všech možných žánrů a vlastně i věškerých dějin hudby.
Tvoje starší skladby jsou více tradicionalistické, co se týče melodie, kompozice apod. Postupně ses ale pustil do odvážnějších hudebních forem, což klade na posluchače větší nároky. Je pro tebe důležité, aby lidé tvoji hudbu chápali "správně"? A je něco takového vůbec možné?
Řekl bych, že každý rozumí hudbě způsobem, který je mu vlastní. Zvlášť to platí o hudbě instrumentální, kde žádné zjevné významy nejsou. Aspoň ne takové, které by se daly vyjádřit slovy. Proto ji každý může chápat tak, jak chce nebo jak to dokáže. Svým způsobem to vlastně možná není tvůrce, ale až posluchač, kdo dává hudbě nějaký význam.
Před časem jsi napsal skladbu, která trvá sedm let. Co tě k tomu vedlo?
Začal jsem s tím v době, kdy jsem byl posedlý tématem ticha v hudbě. Chtěl jsem nějakou tichou skladbu napsat, šlo mi ale o to, aby byla výjimečná už svojí délkou. Skladby trvající několik hodin jsou celkem běžné, pár skladeb trvajících několik dní by se taky našlo. Několik měsíců, to už tak časté není, nakonec jsem se ale rozhodl pro interval několika let.
Moje skladba se jmenuje You Will Leave No Mark On The Witer Snow. Do jejího průběhu je zakomponováno 17 vložek, kdy zní slyšitelná hudba tvořená klavírem a elektronikou. Jinak je to jen naprosté ticho, které trvá sedm let. Až do roku 2019 bude skladba ke slyšení na stránce http://www.7yearsofsilence.com.
Na realizaci skladby se podíleli tví spoluhráči z formace 0. Máš kromě ní ještě nějaké další projekty? Co třeba Ensemble Nocturne, se kterým jsi nahrál coververze Depeche Mode na desce Down To The Bone?
S Ensemble 0, kde se mnou hrají Stéphane Garin a Joël Merah, jsme nahráli nové album. Jmenuje se 0=12 a vyjde na podzim na značce Wild Silence. Pak mám ještě kapelu Arca, kterou se mnou tvoří Joan Cambon. V posledních letech jsme toho moc neudělali, nedávno jsme ale zrovna dokončili novou desku Forces. Vydáme ji nejspíš během příštího roku.
Ensemble Nocturne vlastně nikdy doopravdy neexistoval. Dal jsem to jméno na desku, abych dal najevo, že se na ní aktivně podíleli i jiní lidé než já. Nahrávání bylo hodně těžké, dohromady to celé trvalo osm let. Když ta deska konečně vyšla, tak se mi dost ulevilo. Mnohem lehčí pak bylo, když jsme s tím materiálem koncertovali.
Co tě čeká v nejbližší době a dál v budoucnu?
Nejbližší je vydání desky Post-Everything na značce Brocoli. O měsíc později budu prodávat akustické verze skladeb z téhle desky, které vzniknou přímo pro konkrétního posluchače. Celé to zaštiťuje můj konceptuální label I Will Play This Song Once Again Records.
Tracklist:
Find What You Love And Let It Kill You (album Post-Everything, 2017)
Show The Clear And Lonely Way (album Singular Forms (Sometimes Repeated), 2010)
I Follow Rivers (album Post-Everything, 2017)
Demeure (album Kogetsudai, 2013)
Slowburner (With Stillness) (album Singular Forms (Sometimes Repeated), 2010)
A Cloud Of Dust (album Singular Forms (Sometimes Repeated), 2010)
The Most Beautiful Music (album Kogetsudai, 2013)
Unilateral Disarmament (album Post-Everything, 2017)
Album Post-Everything vychází 25. srpna na značce Brocoli.
