Quasi - American Gong

Jsou bubeníci hračičkové, kteří klepají, ťukají, lechtají, počítají a promyšleně staví katedrály z rytmů a protirytmů. Jsou bubeníci, kteří jedou odněkud někam v extázi chemických vzorců a čichových vjemů. Jsou bubeníci ševelící, pršící a cvakající. Janet Weiss je smyslná sebevražedná mlátička s citem pro zpěvovou linku. Ne, tohle nebude dívčí jízda aka Sleater-Kinney. Janet Weiss má mnoho tváří, je rozprostřená po obří ploše. Do řady projektů a kooperací. Ona chce a oni chtějí. Janet Weiss je bohyně hromů a ran. Janet Weiss je exka Sama Coomese, s nímž kdysi v inspirativním a jam sessionovém objetí povila dítko pojmenované Quasi. Půl na půl - muž vs. žena. Místo narození Portland; tam, kde industriální tep a tovární komíny jsou domovem divoké (byť městské) zvěře. Sam je písničkář. Kytaru ohýbá, vypouští na volno i přidušuje, rozžhavuje i nechává kvílet a mnohaminutově mručet a houkavě pískat. Ne, sólo dle starých mistrů nehledejte. Snad dle mistrů řeznických či frézařů a dřevorubců. Jasně, motorovou pilu ta jeho kytara napodobuje skvěle. Janet pak všemu dává tvar, řád, tep, kupodivu (totiž, u bubeníků tohle není pravidlem) lehkost a především kvalitativní punc. American Gong je esencí toho nejlepšího, co si navzájem za ta léta předali při společném bytí a komunikaci. Best of z nových písní, říkám. Ostatně, moje tvrzení tak trochu potvrzuje ve speciální edici obsažená druhá deska s jakousi antologií jejich dosavadní tvorby. To kdyby vám chyběl flashback. Pro představu.

Rána. Gong. Deska drží pevně pohromadě, přestože jednotlivé součástky jsou zvláštně rozdílné - žánrově, tematicky, atmosférou. Zvuk a svéráz zcelují nesourodý mix. Pošahanému country se stylovým dvojhlasem a uřvanou kytarou (Rockabilly Party) předchází naprosto mračen se dotýkající, velká, silně dynamická a neuchopitelná lamentace postavená na bicích, elektrickém pianu a naříkajícím tíživém zpěvu (Death Is Not the End). Ta je vrcholná. Zní tak přirozeně a přitom svírá. Kdyby neměla jen něco nad dvě minuty, byla by to litanie hodná Frippa a spol. po ztrátě partitur a sebekázně. Když nic, tuhle píseň zkuste. Společně s dalšíma dvěma tvoří pevnou páteř. Totiž, s lennonovsky přidrzle durovou piánovkou (Everything & Nothing at All) obsahující ke konci parádní kytarový slide na pozadí letních okamžiků a nejdelší, z popěvku do pekelného bušení kotlů, šlehajících plamenů a o pomoc volajících duší kytarových zpětných vazeb přecházející ptačí písně (Bye Bye Blackbird). Tam Janet rozjíždí nepředstavitelnou škálu barev bicích. Přesně tu, která udělala z Malkmusova alba Real Emotional Trash top záležitost hodnou všeobecné pozornosti. Tahle píseň jde do hodně velkých otáček, motor už se ždíme na maximum, Samovi se kytara urvala ze řetězu, rytmika je pro ten okamžik NEJVĚTŠÍ na světě (je poznat, že ke dvojici před pár lety přišla s basou Joanna Bolme a že si s Janet sednou a že už hrají přesilovku, která dráždí, ale neláme vaz) a Janet rozjíždí svoje kouzelnické představení o kopáku a šamansky dunících nabasovaných kotlech. Šest a půl minuty erupce. Rána. Rána. Gong.

Asi jste o tom slyšeli, ale jsou tu i momenty, kvůli kterým je tahle energická parta často haněna, cejchována a nepochopitelně (doufám, že nejen z mé perspektivy) zbavována významu. Ovšem všechny ty přetřásané ironizující momenty, poťouchlosti a chro, žuch, bllll, zvukové doplňky a slovní hříčky, či párty humor mají jen vyvažující význam. Jin-Jang. Jinak by tu totiž stála kapela tak podzemní a zbloudilá v bezvýchodnosti a sonické alternativnosti, že by ji znala sotva polovina současných fanoušků. Ne, právě v tom mixu je jejich přirozenost. Pravda, v minulosti převažovala na některých albech buď jedna, či druhá tvář, ale American Gong je moudře a dospěle (neplést s usedle) vyvážený počin. A to se cení.

Proto se mohou střídat, naprosto bez posluchačova zaregistrování změn či bez zadrhnutí drážek, chacharské kusy (Repulsion, Now What) s portlandským rock’n’rollem (Little White Horse), psím vytím (Howler) či grandiózním lehounkým finále (Laissez Les Bon Temps Rouler), které pohřbí veškeré špatné zprávy provázející vás už od rána. Zapomenete. Nebo vám to prostě a jednoduše Janet vymlátí z paměti. Rána. Gong.

A jestli vám to nebude stačit, je tu ještě smrtelně gradující záležitost (Black Dogs & Bubbles), ve které se vystřídá takřka slyšitelná tichá pasáž s masivním mordšramlem na pozadí umrlčího blues. Kráááá, krááá, krááá, chce se vám řvát do nebezpečně houstnoucí atmosféry. Jo, tohle je indie písničkářství - folk, noise, garáž, blues vytažené z rakve a rock’n’roll vyhoštěnej z bordelu.

Takže, až zase budete mít hlavu plnou depresivní nálady, nebo poleze-li vám už na nervy očumování (ať už jste středem zájmu vy či oni, jasně, většinou ony) okolních spoluopalujících se na pláži v rámci výhodné dovolené mimo hlavní sezonu, nechte si vypláchnout myšlenky pořádnou ranou. Zdroj extrémního externího zvuku by tu byl. Pište si: American Gong. Rána. Gong.