Uriah Heep - Look At Yourself

27.01.2020 - 11:56  |  vmagistr

Třetí deska během necelého půldruhého roku se i v době, kdy rockové kapely na obou stranách Atlantiku chrlily album za albem, ukazuje jako herkulovská nálož. Ale když máte ve svých řadách autorsky neopotřebovaného Kena Hensleyho, který dokáže jakostní materiál napsat (za mírné pomoci dalších členů kapely) i sám, může být nahrávek lačnému manažerovi vyhověno. K hardrockovému dunění nových počinů The Who, Atomic Rooster, Deep Purple nebo Nazareth se svým charakteristickým řeřavým kvilem hammondek připojili na podzim roku 1971 s deskou Look at Yourself i Uriah Heep.

Od úvodních tónů titulky Look at Yourself je patrné zhutnění zvuku, choutky na propracované instrumentální podklady ale kapelu zatím nepřešly a zejména dvojtakt Hensley-Box si na sebe nakládá pořádný kus práce. U kapel té doby ne nijak neobvyklý povzdech nad životem na cestách a skladatelskou zátěží v I Wanna Be Free má šťávu zejména díky chutnému vícehlasu a nepřepálené stopáži, kterou trpí rozmáchlé epično July Morning. V něm sice kapela uplatnila bezpočet nápadů a z tajemnem zahaleného úvodu ji nechala vygradovat do velkolepého finále, Manfred Mann obplétající svým moogem variovaný kytarový motiv (ten vnímám jako první z mnoha "pohádkových" témat, která v následujících letech dotvářela písničkový hardrock kapely) se mi v závěru už zdá "nad plán".

Závan čerstvého vzduchu vnímám ve slidekytarovými party ozvláštněné Tears in My Eyes. Obecně se mi zdá, že skladby Uriah Heep, ve kterých Hensley vymění klapky za struny, zní odlehčeněji, než ty hutné klávesové jízdy třeba v následující palbě Shadows of Grief. V ní se kapela se stopáží taky nemazala a do necelých devíti minut vecpala pořádné nástrojové (zejména tedy klávesové) hody. Pak ovšem Hensley přesedne ke klavíru a pustí se do parádního, oproti zbytku desky příjemně klidného příspěvku What Should Be Done. Se zbytkem kapely doprovází civilně znějícího Byrona ve skladbě, kterou považuji za vrchol desky. A kdyby zazněla jako poslední (svižný rock Love Machine bych přesunul před ni), vůbec bych se nezlobil.

Z bonusů na vydání z roku 2003 se sluší zmínit a vyplatí poslechnout dva kousky - Hensleyho akustickou vyprávěnku What´s Within My Heart a příspěvek Boxe s Byronem, táhnoucí se kvákadlový jam Why. Žádné opomenuté poklady to nejsou (původní deska by s nimi silnější nebyla), ale pohled na hudební profil Uriah Heep dokážou zase o něco rozšířit.

Deska Look at Yourself ukončuje období, v němž Uriah Heep ve svých skladbách experimentovali s progresivními prvky, a po kterém také výměnou rytmické sekce Newton/Clark nastane (zejména na bubenickém postu) určitá stabilizace sestavy. Look at Yourself je hodně silné album a já jej vnímám jako kousek, který skončil těsně pod vrcholem reprezentovaným deskami Salisbury a Demons and Wizards. Hodnocení čtyři a půl hvězdičky proto zaokrouhlím dolů.

Recenze již zveřejněna na www.progboard.com