Uriah Heep - Wonderworld

27.01.2020 - 12:34  |  vmagistr

V každé studni narazí vědro nakonec na dno, pokud odebíráte více vody, než kolik je pramen schopen poskytnout. Namísto čisté tekutiny pak na povrch vytáhnete džber bahnité břečky. Uriah Heep do toho od počátku sedmdesátých let šlapali naplno a vytrvale pracovali na budování silné a stabilní značky. Nutnost vydávat nové studiové album téměř každý půlrok ale nakonec vyčerpala i invenci jak Kena Hensleyho, skladatelského mozku kapely, tak také zbytku sestavy. Na albu Wonderworld, které Uriah Heep vypustili do světa v dubnu roku 1974, se poprvé začaly vyskytovat náznaky, dle nichž by to kapelu v budoucnu mohlo táhnout i do mainstreamové pop-music.

Úvodní skladba Wonderworld se navzdory všemu výše řečenému ukazuje být v naprostém pořádku. Příklon k baladičnosti tu kapela směrovala do tajemna a pohádkova, hájemství, v němž se Uriah Heep za poslední dva roky dobře zabydleli. I tvrdá (ale nikoli agresivní) pecka Suicidal Man, která se otáčí přes rameno někam k Birds of Prey či Look at Yourself, je (až na nepatřičně krotký refrén) povedeným kouskem. Problém ale přichází s The Shadows and the Wind, kde "bum-čvacht" rytmus a (ve druhé polovině skladby i) otravné la-la-la dohromady vytváří něco až příliš mainstreamově podbízivého. So Tired sice sympaticky rockuje, ale chybí mi tu více té melodiky, kterou Uriah Heep dříve dokázali "propašovat" i do svých nejtvrdších věcí. Co dvě desky nazpět fungovalo v písni Rain, pokazily v The Easy Road smyčcové plochy a opětovné kazirockové la-la-la.

Something or Nothing zní jako typická "heepovina" z předchozích let, což na této desce neznamená úplně málo. Nástroje sice mají pečlivě obroušené veškeré své melodické linky, ale alespoň mě tu nic nenutí přeskočit dál. I Won't Mind zní ze začátku jako nějaká stoner-rocková verze zeppelinovské Whole Lotta Love, postupně se z ní vyklube zatěžkaný nářez, který je mi velice sympatický. Jako bychom se vrátili zpět někam k debutu - není to ale známka toho, že se Uriah Heep hudebně hledají a nejsou si v danou chvíli jistí svým ukotvením? We Got We je pro mě asi nejrozporuplnější věc na albu. Melodické vokály, pro kapelu tolik typické, jsou tu použity v naprosto úchylné aranži, a já nedokážu zodpovědně říct, jestli se mi tahle hudba líbí nebo ne. Závěrečná Dreams se snaží navázat na epická vyvrcholení z předchozích desek a nevede si špatně - co v mých očích ztrácí neoblíbenou melodií, to dohání atmosférou a jí se podřizující instrumentací. Bonusová B-strana singlu Something or Nothing, šlapavá What Can I Do, by se na album určitě (třeba místo šmytcové The Easy Road) hodila.

Wonderworld není v diskografii Uriah Heep albem, na kterém by kapela zkusila vykročit jiným směrem, a prostě by to nevyšlo. Naopak, všechny ingredience, ze kterých Hensley a spol. míchali předchozí desky, jsou zastoupeny i zde. Autorská vyčerpanost ale pustila na Wonderworld i skladby, které by při kompletaci předchozích alb šly nemilosrdně z kola ven. Bohužel musím konstatovat, že v případě desky Wonderworld jde o první slabý exemplář, který Uriah Heep pustili do světa. Tři hvězdičky (z nichž ta třetí není úplně plnohodnotná) tu ode mě musí stačit.

Recenze již zveřejněna na www.progboard.com