Přelom sedmé a osmé dekády, punk rock a heavy metal. Dvě silné a vitální větve rockového kmene, které tvrdost a rebelantství pojímají každá po svém, rostou různými směry, i tak se ale nepřestávají vzájemně ovlivňovat a inspirovat. Jejich interakce má na svědomí vznik hardcoreu i thrash či speed metalu. A Killing Joke byli kapelou, která démonicky tančila právě na těch spojujících vláknech.
Jejich eponymní albovou prvotinu lze bez problémů zastrčit do horečně se plnícího post-punkového šuplíku, ale odsekávané kytarové riffy Geordieho Walkera zřetelně odkazují k podobně kvasící metalové scéně. Ve spojení se strojově přímočarou rytmikou (Paul Ferguson na bicí a Martin „Youth“ Glover na basu) pak ocvočkované vlasáče zpětně ovlivnily, což názorně dokládá například skladba The Wait, předjímající zaťatý thrash z prvních desek Metallicy. Ústřední černokněžnou postavou kapely je ovšem Jaz Coleman, charismatický vokalista a textař, s prorockým zanícením odkrývající zrezivělou konstrukci lidského společenství, kterou nazýváme civilizace.
Hudba Killing Joke je jako černá mše sloužená v sutinách rozbombardovaného města. Někdy zběsile vířící (Wardance, The Wait), jindy ztěžklá a dusivá (Tomorrow's World, $,O,36), výjimečně i docela chytlavá (Complications). Geordieho kytara většinou pálí ostře řezanými riffy, ale dokáže i postrašit smirkově skřípajícími zvukovými jazyky (Requiem, $,O,36). Rytmika nabývá skrze dědictví punkového... číst dále
Přelom sedmé a osmé dekády, punk rock a heavy metal. Dvě silné a vitální větve rockového kmene, které tvrdost a rebelantství pojímají každá po svém, rostou různými směry, i tak se ale nepřestávají vzájemně ovlivňovat a inspirovat. Jejich interakce má na svědomí vznik hardcoreu i thrash či speed metalu. A Killing Joke byli kapelou, která démonicky tančila právě na těch spojujících vláknech.
Jejich eponymní albovou prvotinu lze bez problémů zastrčit do horečně se plnícího post-punkového šuplíku, ale odsekávané kytarové riffy Geordieho Walkera zřetelně odkazují k podobně kvasící metalové scéně. Ve spojení se strojově přímočarou rytmikou (Paul Ferguson na bicí a Martin „Youth“ Glover na basu) pak ocvočkované vlasáče zpětně ovlivnily, což názorně dokládá například skladba The Wait, předjímající zaťatý thrash z prvních desek Metallicy. Ústřední černokněžnou postavou kapely je ovšem Jaz Coleman, charismatický vokalista a textař, s prorockým zanícením odkrývající zrezivělou konstrukci lidského společenství, kterou nazýváme civilizace.
Hudba Killing Joke je jako černá mše sloužená v sutinách rozbombardovaného města. Někdy zběsile vířící (Wardance, The Wait), jindy ztěžklá a dusivá (Tomorrow's World, $,O,36), výjimečně i docela chytlavá (Complications). Geordieho kytara většinou pálí ostře řezanými riffy, ale dokáže i postrašit smirkově skřípajícími zvukovými jazyky (Requiem, $,O,36). Rytmika nabývá skrze dědictví punkového primitivismu ráz pohanského obřadu, místy se jí ale dostává tanečnějšího funky pošťouchnutí (Wardance, Bloodsport, Primitive). Je to tanec spíš pro zatuchlé zombie, než zmalované novoromantiky, nicméně i do těchto uhlazenějších zákoutí post-punkového světa natahují Killing Joke své pařáty v podobě syntezátorových partů, které ještě zvýrazňují chladnou agresi celého rituálu. Jsou stejně odměřené, jako Colemanův zpěv, pohybující se spíše na hraně sveřepé deklamace, ale právě v syrové úspornosti je síla alba.
Současné nahrávky skupiny oplývají podstatně mohutnějším a údernějším zvukem, ale je to možná právě ten sklepní odér, co jejich debutu dodává tak působivou stísněnost a bezútěšnost. A zcela určitě se tímto albem otevřel bohatý rezervoár inspirací pro nespočet následovníků, zmíněnou Metallicou počínaje a Ministry nebo Marilynem Mansonem zdaleka nekonče.
Komentáře