Killing Joke - Hosannas from the Basements of Hell

Je snadné uvěřit, že v tom pražském sklepení, kde Killing Joke ve studiích Faust Records nahrávku pořídili, se vzduchem opravdu neslo něco tajemného a děsivého, co ovlivnilo atmosféru alba. Jaz Coleman je mystik a čaroděj, pro něj asi není problém vycítit silného genia loci a zabudovat jeho působení do svých skladeb. Ať je to jakkoli, deska se opět náramně vydařila, má typické atributy tvorby kapely a zároveň nekopíruje svoje předchůdce.

Ústředním poznávacím znamením je pro mě tentokrát Geordieho kytara, která dostala surový, nakřáplý zvuk odkazující k prvním albům ze začátku osmdesátek. Hladově požírá většinu zvukového prostoru, ale přitom z něj netrčí a s ostatními složkami tvoří nedělitelnou jednotu, hypnoticky ponurou a drtivou. Bicí Bennyho Claverta nejsou tak vypíchnuté jako byly ty Grohlovy na minulém albu, stejně tak Colemanův vokál je posunutý víc dozadu. Písně jsou dlouhé, melodické vábničky potlačené, monotónnost ale při náležitém vyladění není záporem, tím spíš, že o různé aranžérské vychytávky a detaily není pro pozorné ucho nouze. Všechno je ale podřízené hutnému celku, v němž jeden temný tunel střídá druhý a ať ho projíždíme zvolna nebo rychle, tíživé dusno nepolevuje a světla na konci se nedočkáme. Bolestivý, ale intenzivní zážitek.

Za zvláštní zmínku stojí skladba Invocation, kde se zlověstný žár kytar střetává se smyčcovými plameny a chřestěním orientálních bubínků v nelítostném apokalyptickém klání. Ani ta ale nijak křiklavě nevybočuje ze sevřené zvukové hmoty, před níž se i ty nejoptimističtější mozkové buňky krčí někde v koutku. Killing Joke stvořili soundtrack k posledním dnům světa. Není to jejich první a určitě ne poslední, ale zase zní trochu jinak a zase je přes svou bezútěšnost zvráceně přitažlivý.