Tady je, oblek, vlasy, cigáro, namazanej kazatel, feldkurát Katz, náčelník Otrhaná bible, elegán bere gun, bledej gentleman, pravý oko za levý oko, poslední zub za první mlíčňák, kramářský písně, pouťový srdce, Faust v butiku, ohořelá topinka, punk v opeře, už dávno jasnej vyhraněnej typ, vyskakovací okno, nepřehlídnutelnej flek na ubrusu popkultury, jo tohle všechno. Ale hlavně jsou tady ty písničky.
Teď když svět křižuje Grinderman, je dobrý si po těch letech tuhle desku zase poslechnout. Dejchne na vás ta doba. 1994. Jestli je čtvrtek malej pátek, je první půlka devadesátejch let malejma šedesátýma, teda v Čechách. Hlad hlad hlad dohnat všechno, Magor se svlíká na pódiu, pití pití pití, dorazily drogy, knihkupectví praskaj knížkama, prachy se vždycky seženou, dneska se bude hrát všude, kluby a kocoviny, tolik hudby, po koncertě v Nový Pace minus dvacet, válíme se flaškou a Honzou ve sněhu, má náběh na zápal plic a s cigárem v puse hulákáme, tohle všechno slyšim v Let Love In.
Tohle album je definitivní otevření dveří do velkýho rockovýho zvuku, temnej punk z berlínskýho podzemí, sjetej gospel a kovbojský španělky tady převálcovaly elektrický kytary a ksicht ostrý rockový kapely. Bad Seeds ve svejch vrcholnejch momentech.
Skoro dvacet let mi nad stolem visel plakát z pražskýho koncertu, kde jsem poprvý slyšel písničky z týhle desky, byly tenkrát čerstvý, Loverman, při nástupu do refrénu prasklo ve zpocený Lucerně vždycky několik zdí.... číst dále
Tady je, oblek, vlasy, cigáro, namazanej kazatel, feldkurát Katz, náčelník Otrhaná bible, elegán bere gun, bledej gentleman, pravý oko za levý oko, poslední zub za první mlíčňák, kramářský písně, pouťový srdce, Faust v butiku, ohořelá topinka, punk v opeře, už dávno jasnej vyhraněnej typ, vyskakovací okno, nepřehlídnutelnej flek na ubrusu popkultury, jo tohle všechno. Ale hlavně jsou tady ty písničky.
Teď když svět křižuje Grinderman, je dobrý si po těch letech tuhle desku zase poslechnout. Dejchne na vás ta doba. 1994. Jestli je čtvrtek malej pátek, je první půlka devadesátejch let malejma šedesátýma, teda v Čechách. Hlad hlad hlad dohnat všechno, Magor se svlíká na pódiu, pití pití pití, dorazily drogy, knihkupectví praskaj knížkama, prachy se vždycky seženou, dneska se bude hrát všude, kluby a kocoviny, tolik hudby, po koncertě v Nový Pace minus dvacet, válíme se flaškou a Honzou ve sněhu, má náběh na zápal plic a s cigárem v puse hulákáme, tohle všechno slyšim v Let Love In.
Tohle album je definitivní otevření dveří do velkýho rockovýho zvuku, temnej punk z berlínskýho podzemí, sjetej gospel a kovbojský španělky tady převálcovaly elektrický kytary a ksicht ostrý rockový kapely. Bad Seeds ve svejch vrcholnejch momentech.
Skoro dvacet let mi nad stolem visel plakát z pražskýho koncertu, kde jsem poprvý slyšel písničky z týhle desky, byly tenkrát čerstvý, Loverman, při nástupu do refrénu prasklo ve zpocený Lucerně vždycky několik zdí. S Markem skáčeme až k tomu štukovanýmu stropu. Štuky a dlouhý šluky. Deset temnejch písní o lásce a sexu, pomalejch i rychlejch, deset prásknutí bičem do kůže, střeva desatera.
Když William Carlos Williams napsal do předmluvy ke Ginsbergovu Kvílení „ Račte si podkasat sukně, mé dámy, teď pojedem peklem“, nevěděl, že ji píše i k týhle desce. Říká to už obal v pekelný rudofialový, Frankenstein s dlouhýma vlasama jakoby prosil Friend! Friend! a těch deset písniček je černá jízda spálenou krajinou, pološílený hledání kousku nesežehlý země, možná nejintenzivnější v Caveově kariéře.
Těžko říct co je tady nejsilnější, než se nadechnete nebo si zapálíte nebo se oklepete hrůzou z jedný, vlítne do ringu další, úvodní Do You Love Me? nakreslí rovnou v prvních tónech kláves a nahalovanejch bicích velkej zvuk celýmu albu, refrén jak otvírák na konzervy, zdánlivě konejšivá Nobody’s Baby Now s hammondkama jak z Dylana, Loverman s refrénem – ďáblem čekajícím za dveřma, když do nich kopne, rozlítnou se dokořán, ta síla není ve zvuku nebo hlasitosti, je v hlase, hned pak, žádný řeči – to napojení je úžasný - rozparovač Jangling Jack, kterej to celý žene ještě do větších obrátek a ve kterym se střílí, fakt je to jak neurvalá přestřelka Do Da Do Do Da Do, a pak to celý dostoupá ke dvěma vrcholům, Red Right Hand jako pekelná samba, elegantní a strašidelná, a I Let Love In, valčík z předpeklí, přiznání, Darling you’re the punishment for all my former sins.
A abyste nebyli moc dojatý, hned nato rokenrolová vyřvávačka z pražský hosdpody U Žíznivýho psa, celá kapela řve I’m sorry sorry sorry sorry, peřeje se pění a horská řeka se valí k hlubokejm tůním posledních tří písní, který jakoby řikaj Když si nemůžete pomoct, no tak si nepomáhejte, Vášeň druhej název týhle desky, pekelnej kotel, bolest palivo.
Představuju si, jak tohle čte a posílá mě s tim do prdele.
29.03.2023 - 12:22 | Acid3P
Démonický kazateľ pokračuje v nastolenom trende z predošlého albumu a privoláva jednu zvukovú smršť za druhou. Popravde, každá výborná skladba je striedaná pomalšou, menej výraznou skladbou. Tak to funguje od úvodnej Do You Love Me, cez Loverman, Red Right Hand až po Thirsty Dog. Nakoniec nasledujú tri pomalšie skladby, z ktorých vyniká práve posledná Do You Love Me 2. Toto je album, ktorý rozhodne nenudí a navyše poslucháč nemá ani len tušenie, čo bude nasledovať v nasledovnej minúte skladby,
19.11.2022 - 20:44 | Meca76
S týmto albumom začal Nick Cave flirtovať s hlavným prúdom. Red Right Hand sa stala známou ako tematická pieseň pre franšízu Scream, ako aj pre netflixovú show Peaky Blinders a Loverman bol neskôr pokrytý Metallicou, ktorá predstavila hudbu Nicka Cavea širšiemu publiku.