Není to konec. A už vůbec ne nevyhnutelný. Ale stejně se při poslechu "The Inevitable End" norských Röyksopp málokdo ubrání nostalgii. Ne, tihle dva nekončí. Nesekli s muzikou ani nikdo neumřel. Jen se prostě rozhodli, že formát dlouhohrajících desek je pro ně zbytečně nafouklý, a tak je jejich pátá řadovka řadovkou poslední. A jestli má jít o rozloučení se zkratkou LP, loučí se Svein Berge a Torbjørn Brundtland se ctí.
Totiž: když už dávají sbohem albům, vydali rovnou dvojalbum. Technicky vzato je druhý pětipoložkový disk ípíčkem nebo, chcete-li, mini albem, ale to nevadí, protože třeba na Deezeru se vám stejně načte jako jedna placka, což vlastně jen sarkasticky potvrzuje Sveinovy a Torbjørnovy myšlenky, které vydání téhle studiovky předcházely.
OK, takže máme sedmnáct skladeb asi v pětaosmdesáti minutách. To není málo. Norská dvojka se tak musela vypořádat s náročným předsevzetím - udržet posluchačovu pozornost. Nenudit. Bavit. Rozesmutňovat. Rozhýbávat. A vsadila na (možná nechtěnou) nostalgii, která se kolem desky nahromadila. "The Inevitable End" zní jako to nejlepší, co tihle dva vytvořili, na jednom albu (sic!).
Při poslechu se tak jen těžko lze ubránit srovnávání a vzpomínání. Ta vrzavá basa, tak známá z "Vision One" nebo výborných remixů, zazní znovu ve speciální verzi písně "Monument" a vůbec nevadí, že verze z toho letošního hodně povedeného mini alba je daleko lepší, totiž dokonalá (stejně jako "Do It Again", sorry,... číst dále
Není to konec. A už vůbec ne nevyhnutelný. Ale stejně se při poslechu "The Inevitable End" norských Röyksopp málokdo ubrání nostalgii. Ne, tihle dva nekončí. Nesekli s muzikou ani nikdo neumřel. Jen se prostě rozhodli, že formát dlouhohrajících desek je pro ně zbytečně nafouklý, a tak je jejich pátá řadovka řadovkou poslední. A jestli má jít o rozloučení se zkratkou LP, loučí se Svein Berge a Torbjørn Brundtland se ctí.
Totiž: když už dávají sbohem albům, vydali rovnou dvojalbum. Technicky vzato je druhý pětipoložkový disk ípíčkem nebo, chcete-li, mini albem, ale to nevadí, protože třeba na Deezeru se vám stejně načte jako jedna placka, což vlastně jen sarkasticky potvrzuje Sveinovy a Torbjørnovy myšlenky, které vydání téhle studiovky předcházely.
OK, takže máme sedmnáct skladeb asi v pětaosmdesáti minutách. To není málo. Norská dvojka se tak musela vypořádat s náročným předsevzetím - udržet posluchačovu pozornost. Nenudit. Bavit. Rozesmutňovat. Rozhýbávat. A vsadila na (možná nechtěnou) nostalgii, která se kolem desky nahromadila. "The Inevitable End" zní jako to nejlepší, co tihle dva vytvořili, na jednom albu (sic!).
Při poslechu se tak jen těžko lze ubránit srovnávání a vzpomínání. Ta vrzavá basa, tak známá z "Vision One" nebo výborných remixů, zazní znovu ve speciální verzi písně "Monument" a vůbec nevadí, že verze z toho letošního hodně povedeného mini alba je daleko lepší, totiž dokonalá (stejně jako "Do It Again", sorry, kluci, jestli vám tam do toho Robyn hodně kecala, tak to ukecala skvěle). "Sordid Affair" zase možná trochu připomene "Poor Leno", jeden z vůbec prvních hitů téhle dvojky.
A tak by se dalo pokračovat. To už je pak jen krůček k úvaze, že k dokonalosti chybí jen staří známí - Erlend Øye, Karin Dreijer Andersson a všechny ty další specifické hlasy, na které měli Röyksopp vždycky čich. Ale to už by bylo té nostalgie příliš. Musí nám stačit Robyn, kterou zdatně doplňuje třeba (hlavně) Jamie Irrepressible z britské artpopové skupiny The Irrepressibles. Jeho manýristický vokál zazní celkem v pěti kusech, což z "T.I.E." skoro dělá jeho desku, což ale vůbec ničemu nepřekáží, protože "You Know I Have To Go" je prostě jeden ze songů, co chceš zahrát na svým pohřbu.
"Running To The Sea" se Susanne Sundfør, zmíněná "Sordid Affair" s Ryanem Jamesem z Man Without Country, pseudo líná "Compulsion" s Jamiem, melancholická "Thank You" jsou další vrcholy desky, důmyslně rozprostřené tak, abyste se na ně těšili.
A když dozní "Something In My Heart", začnete se těšit taky. Na to, až si "The Inevitable End" pustíte znovu. Na to, co na vás tihle nenapravitelní melancholici nachystají příště. Není to konec. A už vůbec ne nevyhnutelný. Ale stejně... jako rozlučka (pá pá, alba) prostě funguje.
40.00%
Komentáře