Boris Carloff - Morphosis

Za debut posbíral několik cen, s klipem ke skladbě "Falling" odkryl své nadšení pro fantaskní svět Julese Vernea a náklonnost k filmům Karla Zemana. K tomu Boris Carloff pečlivě rozvíjí své skladatelské universum, hledá nové formy a evidentně nerad stojí na jednom místě. Tato cesta je zřetelně patrná v posledních dvou letech, kdy postupně pracoval na následovníkovi této povedené desky.

V procesu nemalou úlohu sehrál výběr producenta, nejužšího spolupracovníka, který by pomohl dopilovat finální podobu a tvář celé nahrávky. Postupným mapováním terénu došlo na Island (ten je, zdá se, u nás teď velmi v kurzu), v případě Carloffa to má však svou logiku a opodstatnění. Volba totiž nakonec padla na Barði Jóhannssona, jehož zkušenosti a bádání i v oblastech vážné hudby byly přesně to, co hledal. Hned s úvodní "I'm An Island And People Are The Sea" se tak rozevře krajinomalba nálad, které korespondují s typickým islandským naturelem, jež třeba prezentují Sigur Rós nebo Ásgeir.

"Morphosis" je velkým manévrem již ostříleného lodivoda. Oproti "The Escapist" je střídmější k ruchovým experimentům a pevněji stojí na základech melodií. Pryč je tak rozmáchnutá zvuková komplikovanost a košatost, ta sice byla cílevědomě sestavena do jednoho funkčního celku, nebyla však stravitelná pro všechny, kteří ji zkoušeli pochopit a ponořit se do ní. Na druhém albu je znát, že i když zůstala ona rovina laborování a hledání nových formulací, jak získat potřebné harmonie a elementární stavební pilíře jednotlivých skladeb, do popředí se dostala určitá přímočarost. Naštěstí byla zachována rozmanitost a dějový vývoj, díky nimž na "Morphosis" není hluchého místa. Všechny tyto proměny zachycuje i dobře vybraný pilotní singl "Days Go By".

Kromě Barðiho se na natáčení podílel Doug Yowell (opět se podepsal pod rytmikou a programmingem bicích), cellistka Terezie Kovalová a klavírista Honza Andr. Samotné "Morphosis" má hned několik tváří, na jedné straně nabídne až tetelící se kompozice postavené na niterných atmosférách (na taktu klavíru a ruších vystavená "Cave" nebo melodramatická "No Matter"), druhým/opačným horizontem jsou téměř roztančená spektra (například z dřívějších koncertů známá "Cos You Know" v mnohem propracovanější finální verzi). Kandidáty na další singl je závěrečný souboj mezi "Too Soon, Too Close" a "Last Runner", který je i stěžejním textovým středobodem (a zároveň paralelou) celé desky.

"The Escapist" bylo uceleným srovnáním se s životními událostmi a místy mělo až depresivní zákoutí. "Morphosis" je taktéž v tomto celistvé, co se týče zvoleného tématu: věnuje se totiž toku času, časovým smyčkám, cyklům, v kterých prožíváme nejenom pozitivní momenty, skutečnosti a že svým způsobem máme každý přesně vymezený (možná i na setiny sekund změřitelný) interval svého žití. Jak vše střemhlav nezastavitelně utíká, jak nalézáme, ale i ztrácíme důležité věci okolo nás v sestavené rovnici dní. Všude přítomný melancholický podtón se tak dotýká zjištění, že čas je sám o sobě ošemetná, pomíjitelná veličina, která nás dokonale dokáže ovládnout. Mezi řádky a slovy je čitelný i strach ze ztrát a z nich plynoucích budoucích nálezů. Nad tím vším se ale pokouší vládnout a vkrádat se titěrná, křehká zasněnost a záchvěvy naděje a optimismu.

Boris Carloff však i nadále zůstává experimentátorem, pro kterého onen výlet na Island a kooperace s Barði Jóhannssonem mohla být důležitým tvůrčím impulsem do následných let a zjištěním, jak se dá efektivně pracovat, nakládat se svým nabitým rozhledem a získanými indiciemi inspirací. Současně s tímto obohacuje a rozvíjí svůj hlasový potenciál, který je charakteristický nezaměnitelnou barvou hlasu a způsobem zpěvu. Zajímavým kontrastem v tomto je pak, zatím ojedinělý, téměř duet "I've Been Thinking Of You", v němž hostuje Katrína Kata Mogensen z kapely Mammút.

"Morphosis" je jako časová spirála, díky které si Carloff srovnává své pocity a postřehy o řečišti hodin, dnů, měsíců, roků a s ním spojenými hmatatelnými událostmi a flashbacky do minulosti. Jeho druhá deska neztrácí nic z propracovanosti prvotiny "The Escapist", nabízí však nový pohled a efektivnější přístup, jak s touto hudební hmotou zacházet a získat z ní maximum. Je i mnohem přístupnější, přestože to je stále celkem komplikovaný pop s mnoha přesahy. A do hry o domácí album roku nám tak vstupuje další silný hráč.